Recenze

Recenze: S hlavou v oblacích (pejru) - Kateřina Petrusová

11:38 Tereza Vlčková 2 Comments


Autorka: Kateřina Petrusová
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 120
Vyprávění: Ich forma z pohledu Markéty

Anotace: Stačí okamžik a váš život může být vzhůru nohama! Něco o tom ví i Markéta, kreativní ředitelka malé reklamní agentury, které víkend v jižních Čechách změní život. Kam se poděla profesionálka z města, která to má v hlavě srovnané? Pár sebevíc příjemných chvil na vesnici po boku typického "vidláka" přece nemůže změnit celý pohled na svět! Nebo snad ano?...

___________________________________________________

Děj
Když se Markéta vybourá v autě v jakémsi zapadákově a je nucena přečkat víkend ve společnosti velkého a děsivého vidláka Marvina, rozhodně nečeká, že se během dvou dnů do toho samého velkého a děsivého Marvia - vlastně Pavla - dokáže zamilovat. A když odjíždí, vůbec nečeká, že by Marvin mohl mít zájem o něco víc, než příjemný úlet. Ale po nějakém čase zjišťuje, že se jí velký zlý Marvin zapsal do života víc, než jedním úletem...


Postavy
Markéta Mrázová, kreativní ředitelka jedné pražské reklamky, je poměrně ulítlá a šílená postava - ale v dobrém. Má neustále zmrzlé ruce, dává lidem (bohužel jen některým, čekala jsem to u všech postav, abych se pobavila ještě víc :D) vtipné přezdívky a má správně sarkastický a ironický pohled na svět, čímž mi trochu připomněla Paige z knihy Nebezpečná láska. Přesto mě ale někdy docela štvala, obzvlášť, když utíkala a odmítala řešit svoje problémy a chovala se na svůj věk poměrně dětinsky, jak už to u takovýchto hrdinek romantických knih bývá.
Vidlák Marvin, alias Pavel, mi přišel trochu strašidelný, protože měl o všem pořád přehled a všechno věděl a vždycky si prosadil svou. Být Markétou, trochu si ho zkrotím :D Každopádně mi nijak nevadil, ale také se nedá říct, že bych se do něj zamilovala na první pohled. Narozdíl od Markéty mě trochu děsil celou knihu, ale samozřejmě jsem se musela usmívat, kdykoliv se zachoval jako pravý gentleman a dokonalý muž, to bych jinak nebyla pravá romantická duše, že :).
I vedlejší postavy jsem si oblíbila - Kačenka, její manžel Filip, pes (a příležitostný Markétin přítel) Harry a Lucka z grafického mi přišli přesně jako ukázkové příklady dobrých vedlejších postav.
 Kačenka (předpokládám, že se v ní autorka tak trochu zpodobnila, když mají stejná jména) byla ztělesněním dokonalé nejlepší přítelkyně, která nikdy nezklame a podrží v jakékoli situaci, což se mi velice líbilo. 



Děj
Kniha je opravdu dost krátká, takže když jsem si nešťastně přečetla krátký odstavec v jiné recenzi, který vyzrazoval celý děj, už nebyla jsem nijak překvapená, protože jsem věděla, co se bude dít a jakožto u správného románku jsem i tak nějak tušila, jak to celé skončí. Ale je jasné, že záměrem nebylo čtenáře překvapit a šokovat (jinak by tam přiletělo UFO, no ne?), ale zahřát na duši (když zmrzlé ruce si každý čtenář, narozdíl od Markéty, musel zahřát sám) a potěšit klasickým romantickým příběhem, což se rozhodně povedlo.



Popravdě jsem ale čekala víc nedorozumění a úsměvných situací, když se Markéta snažila Pavla ošálit. 
Doufala jsem, že autorka děj ještě nějak zkomplikuje a nechá Markétu do svých výmyslů ještě trochu zabřednout, což ale bohužel neudělala. Rozuzlení nebylo moc dlouhé a vše se vyřešilo rychle a jednoduše, což mě trochu zklamalo. Ostatně u autorčiny knihy Nepřítel mého nepřítele byl závěr ještě nedotaženější, takže když vezmu v potaz, že nic jiného, než happy end, se u knih tohoto žánru ani neočekává, nemám co vytýkat.

Hodnocení
S hlavou v oblacích (pejru) je klasická červená knihovna, ve které nechybí nedorozumění, humor a trochu idealizovaný mužský. Jedná se o jednodušší čtení, které jistě zahřeje na duši nejednu ženu nebo dívku a vyvolá úsměv na tváři. Pokud přijdete unaveni po dlouhém dni a hledáte něco, co vás potěší a zabaví, tato kniha je rozhodně tou pravou. Je to takový průměr, nic k zamyšlení ani žádná slátanina. Neurazí, nenaštve, rozesměje, potěší.

Celkové hodnocení: 8/10

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment :)

2 komentářů:

Recenze

Recenze: Vidím to co vrah - nepřítel v mé mysli

10:54 Tereza Vlčková 0 Comments


Autorka: Jill Hathaway
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 256
Vyprávění: Ich forma z pohledu Vee
Anotace: Středoškolačka Vee má mimořádnou schopnost - během stavů bezvědomí se ocitá v těle jiných lidí. Svoje nadání se učí postupně ovládat. Najednou se ale probudí za volantem auta, které se řítí do neznáma. Zdá se, že se někdo "naboural" do jejího vědomí a snaží se ji ovládnout. Kdo je tento vetřelec? Proč se pokouší Vee sledovat a kontrolovat její mysl?

_________________________________

Děj

Ve druhém díle se opět setkáváme s Vee Bellovou, dívkou se zvláštní schopností dostávat se lidem do hlavy, jejím otcem, sestrou Mattie, a nejlepším přítelem Rollinsem. Celý děj se zamotává, když se Vee probouzí v autě řítícím se po silnici do neznáma. Znamená to, že se jí někdo dostal do hlavy a kontroluje její jednání, stejně jako to dokáže i ona. Kdo to ale je? Její záhadná teta Lydia, která se znenadání zjevila, Rollinsova nová kamarádka, která je pro Vee velkou konkurencí, nebo záhadná žena, která ji odvezla domů, aniž by věděla, kde Vee bydlí?



Styl

Kniha je poměrně krátká, styl je jednoduchý a čtivý. Děj odsýpá a člověk je zvědavý, co se stane dál. Přesto jsem se ale nad některými událostmi trochu pozastavovala, ne všechno autorce dokonale sedělo. Když o tom člověk ale moc nedumá a prostě čte, kniha je poměrně dobrá a poutavá.

Rozuzlení se mi líbilo, autorka dokázala poměrně překvapit. Zato ale nejsem příliš spokojená s vyřešením dalších záležitostí, jako například staré ženy, která Vee po nehodě odvezla domů. Čekala jsem nějakou větší roli, že bude Vee víc pátrat, a ne že se vše vyřeší na posledních pár stránkách pár odstavci. Takže některé události mi přišly trochu zbytečné, peripetie, kterými autorka dodávala na napětí. Četla jsem ale první díl, takže jsem nic světoborného nečekala, takže jsem nebyla zklamaná. Hathawayová udržela mou pozornost a zájem po celou knihu, takže co se týče poutavosti a čtivosti, nemůžu nic vytknout.

Hodnocení
Celkově se jedná o jednodušší knihu na oddech, ve které ale nechybí akce, napětí a nějaká ta romantika. Některé události jsou sice trochu přemrštěné a nechtělo se mi jim věřit, ale to už k dívce, která dokáže vklouznout jiným lidem do hlavy, prostě patří. Vee jsem si oblíbila a doufám, že bude i další díl.
Ačkoliv mi něco nesedělo a něco mi přišlo přemrštěné, kniha mě zabavila. Je to klasická oddechovka. Takže celkově - pokud nečekáte nic světoborného, bude vás to bavit.

Celkové hodnocení: 8/10
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment :)

0 komentářů:

Recenze

Recenze: Mezi nebem a zemí - Zamilované duše

10:32 Tereza Vlčková 0 Comments


Autorka: Stacey Kade
Nakladatelství: Fragmen
Počet stran: 208
Vyprávění: Ich forma z pohledu Alony a Willa

Anotace:
Duše Alony Dareové se po nehodě vrátila zpět ze záhrobí. Nyní se na ni začínají obracet další zbloudilé duše a ona potřebuje pomoc. Dokáže najít společnou řeč s Willem - jediným člověkem, který jí slyší, ale o kterého předtím nezavadila ani pohledem? Potřebuje jeho pozornost opravdu jen kvůli ostatním nebo jí na Willovi záčíná záležet víc, než je ochotná si připustit?

_______________________________________________


Děj
V druhém díle se opět setkáváme s mrtvou Alonou a Willem, tentokrát ale ještě přibývá postava tajemné lovkyně duchů Miny. Ta má na celou věc úplně jiný pohled, než Will, který se stává značně nalomeným a na pochybách, což samozřejmě Alonu štve. A když se k tomu všemu přidají problémy ohledně jí samotné, nějaká hloupost ve stylu Alony Dareové je nasnadě... jako třeba když chce dát vědět svým rodičům, aby nevyhazovali její věci, a to prostřednictvím Lily v kómatu...


Ke konci jsem doufala přesně v to, co se stalo. Je to podle mě úplně nejlepší rozuzlení, které si mohla autorka vymyslet, přestože oba hlavní hrdiny ještě čeká spoustu záležitostí k vyřešení. Zároveň jsem ráda, že se Will posunul ve svém životě a hledání informací o tom, kdo doopravdy je.
Přesto mě ale trochu zklamalo, že slibná milostná zápletka, která se začínala rozvíjet na konci druhého dílu se teď docela zasekla. Ale není se čemu divit, děj se odehrává jen v několika málo dnech a postavy mají plné ruce práce s jinými záležitostmi. Ale i tak, na romantiku mezi Willem a Alonou jsem se těšila skoro nejvíc, ale bohužel jsem si moc na své nepřišla. Ale nevadí, alespoň zde nechybí akce - od začátku do konce.


Postavy
Oblíbila jsem si Willa i Alonu už v minulém díle, ale tentokrát mě Alona docela štvala. Posun, který se s ní udál v minulém díle se na pár kapitol úplně ztratil a zase to byla ta namyšlená princeznička. Zato Will, ten je slaďouš pořád :D Hrozně se mi líbilo, jakou laskavost pro Alonu udělal, takovým milým a nevtíravým způsobem.
No a postava Miny... Ta holka mi od začátku nijak nevadila, je taková neslaná nemastná. Zato Lily a její rodina... být Alonou, vážně bych nevěděla, jak se k nim mám chovat, co mám dělat. Za to ji docela obdivuju, že to zvládla s takovým přehledem.

Hodnocení
Musím říct, že druhý díl udržel laťku stejně vysoko, jako první - tedy tak vysoko, jak je to u takovéhle nenáročné a odpočinkové série možné. Udržel mou pozornost a zvědavost od začátku dokonce, obzvlášť kvůli zvratům, které si autorka připravila, a díky kterým mě o to víc navnadila na další díl.

Celkové hodnocení: 9/10

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment :).

0 komentářů:

Pistáciová zmrzlina smrti

Pistáciová zmrzlina smrti - #První díl ságy

11:50 Tereza Vlčková 1 Comments

Pokud čekáte oduševnělou filosofickou povídku plnou úžasných kick-ass hrdinek, nádherných chlapců s magickýma očima, jste tady správně. Tohle je totiž první díl bestselleru, který je zatím bestsellerem pouze v mojí hlavě, ale nikdo nepochybuje o tom, že se bestsellerem stane, protože, na rovinu, po tomhle příběhu budou všichni okamžitě toužit. Hrdina je totiž nejen strašně skromný a obyčejný mladík (který je ale ve skutečnosti dokonale nádherný a geniální), ale i osudem vyvolený magický zabiják zlounů a ochránce nevinných. Tak bacha, ať z něj všichni nejdete do kolen.

A ano, myslím to smrtelně vážně, pokud jsem vám to ještě neřekla... bez smajlíku!



B


ylo teplé letní dopoledne a Dirk Pažit myl záchody na benzínové pumpě za městem. Tričko měl přetažené přes nos, aby se mu nezvedal žaludek a opakoval si slova písně, kterou slyšel v rádiu uvnitř prodejny. Představoval si, že záchodová štětka je hlava jeho matky, která ho donutila jít na letní brigádu, kterou sama sehnala. Ostatně, ta štětka měla trochu podobný účes. 

Rodiče sami si odjeli za babičkou, (která se předávkovala kapkami do nosu), ačkoliv obě Dirkovy babičky už byly po smrti, protože kdyby zůstali doma,  jak už to tak zákony vesmíru chtějí, Dirkův příběh by se vůbec nemohl rozběhnout. 


Každopádně se zdálo, že si jeho rodiče koupání chromé staré ženy užívají víc, než on se špinavými veřejnými záchodky. Už chápal vrahy, kterým ruplo v hlavě, a pozabíjeli spoustu lidí najednou. Ty výpary z čističe by vydali na celou armádu sériových vrahů, a jako vždy, za všechno mohla máma. Alespoň si trochu procvičil psychologii. 

Sice byl fakt, že mu rodiče vyšli vstříc, a nechali ho doma, ale podmínka, že bude pracovat mu za to pomalu přestávala stát. 

Přesto si musel vzpomenout, jak byl nadšený, když se jednou ráno probudil a na stole leželo několik stovek a pohozená gumová rukavice, jako památka od jeho matky na to, že uklízet se musí tak, aby vám čistící prostředky nepoškodily ruce. Okamžitě začal tančit po bytě, odhazoval při tom oblečení po celém bytě a nahlas si zpíval německou hymnu, načež zjistil, že rodiče ještě neodjeli a celé jeho vystoupení pozorují z obývacího pokoje na konci bytu.

Jediný tanec, který teď přicházel v úvahu byl po benzínové pumpě mezi jednou a půl druhou odpoledne, kdy byl čas čistit mužské záchody.

Ale když mohl bezpečně dýchat přes látku, klidně by to přetrpěl. Jenže růžová zástěra a šátek na hlavu byli i na něj trochu příliš, hned po tom, co ho jeden záchoduchtivý zákazník pumpy oslovil „prdelko“.

Přitom se ale nedalo říct, že by Dirkovi chyběly nějaké rysy. Měl vlasy barvy tmy, jaká mohla být jedině pátého července za určitého postavení planet, oči jako studánky, které přiměly spoustu dívek v jeho třídě nosit neustále šnorchly a potápěčské brýle, a navíc se o něm tvrdilo, že kdyby měl na sobě pytel od brambor, ty brambory by tam naskákaly zpátky. Jediné, co by mu snad chybělo k dokonalosti by byla pochmurná minulost, takže se rozhodl, že bude dávat na odiv, že mu otec jako malému vyhodil z okna CD s nahrávkami Beatles. To je už samo o sobě velmi pochmurné a dojemné, zvlášť když k tomu připočteme skutečnost, že John Lennon byl tou dobou už několik desetiletí po smrti a jeho otec měl morbidní zálibu ve vážné hudbě, ačkoliv se u něj deprese z dětí začaly teprve projevovat.

Nakonec došel k závěru, že si musí najít jinou brigádu. Majitelka pumpy byla sice známá jeho matky, takže k němu byla velmi shovívavá, a docela dobře mu platila, ale tohle vážně nešlo.
Vyšel z dámských záchodků, přičemž se ještě musel zastavit a vzkřísit dámu, která si právě myla ruce, a která se při pohledu na jeho břicho, které bylo očividně dokonalé i pod tričkem a růžovou zástěrou, sklátila pod kandelábr, což jí dalo – vzhledem k tomu, že se nacházeli uvnitř budovy – dost práce.

Když se konečně dostal za majitelkou pumpy, Mercy, už ani nevěděl, která dáma mu odcizila onu posvátnou štětku, kterou drhnul záchody, jenž se díky jeho přítomnosti staly posvátným místem i za těch pět dní, kdy tu tak bezbožně otročil.

„Končím. Víš, že červený šátek se nehodí k růžové zástěrce,“ řekl Dirk Mercy.

„A kde budeš pracovat? Víš přece, že mám na tebe dohlédnout,“ prohlásila a mrkla na něj.

„Já vím, že mě chceš adoptovat, ale já se o sebe postarám sám.“

Mercedes se na něj zamračila a pod jeho hlubokým oduševnělým pohledem rychle vytáhla z pod pultu šnorchl, jen pro jistotu.

„Tak hodně štěstí, Dirku,“ řekla nakonec a Dirk svobodně opustil prostory čerpací stanice, bez zástěrky, vstříc zapadajícímu polednímu slunci, které vyloženě slibovalo jeho šťastnou budoucnost.

1 komentářů:

Recenze

Recenze: Štěstí na dosah - Irena Petříková

7:01 Tereza Vlčková 7 Comments

Autorka: Irena Petříková
Nakladatelství: Fragment, 2013
Počet stran:
Vyprávění: ich forma z různých pohledů

Ireně se splní přání – společně se dvěma kamarádkami odlétá na prázdniny do vysněného Londýna. Města, ve kterém září spousta hvězd nejen na nebi… Irena v něm prožije svůj sen, lásku i smutek. Podaří se jí najít svoje štěstí?

Také jste někdy snily o klukovi z plakátu? Co byste dělaly, kdyby stál najednou před vámi?

In the stars
Být slavná, úspěšná, dokonalá, mít slavnýho kluka, potkat svého idola. O tom touží nejedna dívka. Irena Petříková si ten sen splnila. Stala se hlavní hrdinkou svojí vlastní knížky a setkala se se svou oblíbenou chlapeckou skupinou, byť jen v poměrně přeslazeném snu.

Jakožto pan a paní Dokonalí se Harry s Irene se do sebe zamilovali během jednoho dne a během dalších dvou nemuseli řešit nic menšího, než Irenin románek s jindy dokonale úžasným kamarádem Niallem, zatímco s Harrym, jakožto panem Pravým, samozřejmě dokonale počestně váhala přes měsíc, jenom aby to neuspěchala. Mimo to v prvních dnech musela Irene řešit strašné srdcervoucí otázky, které zanechaly stopu jistě v nejedné romantické duši. Irene si (i přes obrovské sympatie a jiskření, které by dokázalo rozsvítit žárovku) nebyla tak úplně jistá, zda pana Dokonalého miluje a zda on miluje ji a nebere ji jenom jako úlet na jednu noc. Také , že jí vadí jeho dívka, že nechce aby o tom věděli kamarádi, potom fanoušci. 
"Připadá mi, že Oliver kouká po Irene," načala Liz nové téma. "No taky se mi zdá, občas si přeju být na jejím místě," odpověděla jsem. - Kate, str. 23
Všechny postavy jsou nepropracované, nemají minulost, hloubku a jsou totálně ploché. Mezi postavami je tak malý rozdíl (pokud vůbec nějaký) ve smýšlení, vyprávění a prožívání, že kdyby kapitoly nebyly tak krátké, že bych ještě během čtení neviděla na jméno vypravěče, nevěděla bych, jestli to vykládá holka nebo kluk, slavný zpěvák nebo obyčejná holka.  




Celé knize dalo korunu bombastické zakončení, kapitoly 46. a 47. Omlouvám se za spoiler, ale tohle je tak úžasně epické, že se musím podělit i s těmi (ne)šťastníky, kteří knihu nečetli. Irenka je nesmírně silná a statečná, takže se stihla v jedné větě smířit se smrtí (se kterou se jiní hrdinové smiřují třeba celou knihu) , a jakožto naprosto dokonalá Mary Sue potom zemřela tragickou smrtí v letadle, jehož polovina vybuchla a které spadlo z kdovíjaké výšky, kdežto její tělo zůstalo stejně úchvatně krásné jako za života a ještě si na konec svého deníčku stačila napsat, že přežilo jenom osm lidí. Tady jsem nepokrytě brečela. Smíchy.
Někteří se zbláznili před dopadem, někteří až potom, někdo jen potichu plakal, jiní si skoro vyřvali hlasivky. Ale všechna nás spojovala jedna věc. Jistá smrt.Letadlo se po dopadu rozlomilo a jedna část okamžitě explodovala, další část dopadla na zem takovou silou, že většina cestujících zemřela na různá vnitřní zranění dřív, než přijela záchrana.Celkem nehodu přežilo jen 8 lidí. - Irene, str. 205 a 206 
Irene je o dost vylepšená verze samotné autorky (vpravo)

Ahoj, já jsem Mary Sue... teda pardon, Irenka

Téhle knize tleskám. Tleskám, tleskám! A vestoje!

Pokud nevíte, kdo je to Mary Sue, měli byste si tuhle knížku rozhodně přečíst. Irene je totiž učebnicový příklad. Okamžitě bych jí dala do příruček pro začínající spisovatele jako povinnou četbu, protože dokonalejší autorův obraz a dokonalejší postavu jsem ještě v žádné knize neviděla. Tuhle knihu by si měl rozhodně přečíst každý, kdo chce něco psát. Je skvělým příkladem toho, jak to nedělat.

Příběh je vyprávěn z několika pohledů, aby autorka stihla všechny čtenáře ujistit, jak je dokonalá a krásná a úžasná a smutná a talentovaná a nádherná a vtipná a chytrá a úžasná zpěvačka a hlavně že je strašně skromná a všichni jí závidí její úžasný talent a krásu a život.
Jo, nemalé ego. Kdyby se jednalo o nějakou vymyšlenou postavu, tak mě to zarazí taky, ale když se jedná o samotnou autorku, která o sobě píše, jak je úžasná?! Irene je ta nejhloupější hlavní postava, se kterou jsem se za celý svůj život setkala. Jasně, to si člověk vysní, jaký by chtěl být, jak by chtěl vypadat, jak by chtěl být úspěšný. Z baculaté pihulky je najednou vychrtlá modelka., z průměrného talentu je talent, který osloví celý svět.


Irena Petříková vypráví příběh o sobě, svých přátelích a kapele One direction. Proti One direction nic nemám, to ne. Ale nejsem zrovna fanynka jejich fanynek, těch uječených holčiček, které vyřvávají, že 1D jsou úúúplně nejvíc nejlepší a nemají na ně ani Beatles a žádné jiné legendy. A když se proti tomu člověk odváží něco namítnou, přidají ještě nejedno ujištění, že jenom závidíte, protože "toho dokázali víc než vy" (jejich oblíbená fráze). V knize mi ale jejich přítomnost nevadila, protože hlavní hrdinka úplně zastínila všechno ostatní, včetně skutečnosti, že mužský hrdina byl Harry Styles (pardon, Stilles). 
Já bych se nejmíň zhroutila, prostě bych sebou sekla anebo aspoň vylila to kafe. A ona si s ním jen tak povídá a ještě u toho stíhá pracovat a být okouzlující.  - Kate, str. 23
"On takový není, toho se neboj. A co tady vůbec vyvádíš? Vždyť ty jsi Irene! Nebojíš se nikoho a ničeho! Nezáleží ti na tom, co říkají ostatní! Tak tě znám já. A navíc k tomu jako vždy usměvavou, vtipnou, veselou a talentovanou holku! Tak mu ukaž všechny svoje kvality!" - Kate, str. 26 
Tenhle příběh měl zůstat maximálně na nějakém blogu a do knížky se nikdy dostat neměl. Není to příběh, který mě obohatí, ať už po jazykové nebo obsahové stránce. Hlavní postavy jsou příklady Mary Sue, jaké jsem v životě neviděla, a děj je založen na tak hloupých náhodách a událostech, že jeden bod knize dávám jen za to, že se mi díky ní povedlo podložit psací stůl, aby se neviklal a já mohla dopsat tuhle recenzi. Kdyby mi takhle nakonec neposloužila, nedala bych jí bod ani jeden.
Ale na druhou stranu, pokud píšete, tahle kniha vám může hodně zvednout sebevědomí.


Celkové hodnocení: 1/10

Nepochybuju, že takhle sní spousty holek a neberu jim to. Ale kniha mi nedala vůbec nic. Autorka se nepáře s nějakými popisy, s vymýšlením událostí tak, aby na sebe seděly, a fláká do děje zoufale hloupé zvraty a náhody, aby příběh posunula směrem, kterým chce. (No pardon, ale kdo má na zahradě třímetrový žebřík, kterého si majitelé nevšimnou, že je opřený o jedno z oken? Kdo si vezme na léto tři cizí holky, aniž by se s nimi vůbec bavil? Kam odejdou kamarádky brzo ráno, aniž by to hlavní hrdince, u které je tou dobou čirou nááhodou její vyvolený, řekly? A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna.) Fakt jsem se na některých místech docela zasmála, ale čas, který jsem trávila četbou té knihy mi už nikdy nikdo nevrátí, což je škoda, protože to rozhodně ztráta času byla. Kdybych rozklikla kterýkoli blog zaměřený na 1D, vyjelo by mi úplně to samé, někde možná i o trochu lepší. Jestli budou vydány i tyhle fanfiction, půjdu vlastnoručně vykopat literatuře hrob, protože tohle nemá úroveň hodnou vydané knize.



Jediné plus, které musím autorce připsat je, že se celá kniha odehrává ve snu. Kdyby se čtenáře snažila nakrmit tak, že by to vydávala za realitu, kniha by nebyla dobrá ani jako ta podložka pod viklavou nohu. Ale tak, pobavila jsem se. Dozvěděla jsem se, že se Irena Petříková má asi hodně ráda. V knize se tak hezky oslovovala, Irenka jí ve vyprávění říkali skoro všechny postavy. A její dlouhé plavé vlasy, úžasně hubená postava a skvělý hlas a talent mi budou v hlavě strašit ještě hodně dlouho. Která holka by nechtěla být jako ona, že? Ale ne v knize, prosím. Každá kniha je tak trochu autorův sen, ale tohle byla fantasmagorie, pouhý odpad všech dívčích románů, které jsem za celý svůj život četla.


Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment.

7 komentářů:

Kay v soutěži

11:25 Tereza Vlčková 0 Comments

Pokud máte někdo účet na KNIHCENTRUM.CZ, budu moc ráda, když dáte hlas právě mojí fotografii :)




Za případné hlasy moc děkujeme! :)

0 komentářů:

Strange,

Strange - 2. Kapitola

14:35 Tereza Vlčková 1 Comments


Zdravím a přidávám druhou kapitolu Strange. Budu ráda za každý názor, obzvlášť za kritiku :)

„Povedená oslava, Julie,“ pochválila jsem ji, když všichni odešli. V pizzerii už jsme byly jen my dvě a Juliina máma, protože jsme dokončovaly úklid.
„Díky,“ usmála se. „Myslíš, že se Jamesovi líbila?“ zeptala se a potutelně se usmála.
„Jasně, vždyť ti ještě když odcházel, říkal, že to bylo skvělý!“ Pomohla jsem jí zavázat poslední pytel s odpadky a napila se limonády, kterou jsem si nechala položenou na stole. Klimatizace už byla vypnutá a vzduch se velmi rychle oteploval.
„To jsem ráda.“ Znovu se usmála, ale potom radostně vypískla a objala mě.
Pobaveně jsem obrátila oči v sloup. „Doufám, že si spolu něco začnete. Slušelo by vám to.“

Nevěděla jsem, jestli to myslím jako frázi, abych ji potěšila, nebo to říkám opravdu vážně.
Zkontrolovala jsem hodiny na mobilu, což Julii neušlo.
„Raději už běž, abys nešla po tmě,“řekla starostlivě Julie. „My to tady s mámou zvládneme. Už jenom vynést odpadky a můžeme jít.“
„Dobře,“ přikývla jsem, „díky. Zítra zavolám. Tak ahoj a sladké sny o Jamesovi,“ zašklebila jsem se na ní v úsměvu, chabý vtip hodný zamilovaných teenagerů.
„Tak to díky moc!“  Julie se ale zasmála a lehce do mě strčila jedním z naplněných pytlů, které odnášela ke vchodu. Znechuceně jsem vyjekla a se smíchem uskočila. „A ať se ti cestou nic nestane,“ dodala.
„No tak, není mi pět. Nerozbiju si koleno. Tak ahoj! Nashledanou!“ zavolala jsem na její mámu, která v kuchyni domývala nádobí. Vesele na mě křiknula pozdrav nazpátek.
Upravila jsem si kabelku, otevřela přední dveře a naposled jsem se otočila přes rameno, abych zamávala Julii, když jsem procházela okolo oken pizzerie.
Když jsem procházela na náměstí vedle lešení, vzpomněla jsem si na odpolední příhodu. Trochu jsem se pousmála, když jsem si vybavila plachý úsměv toho kluka, ale vzápětí úsměv ochladila myšlenkou na to, jak pochybné to celé je. Ponořena v myšlenkách jsem si otáčela náramky na zápěstí, tiskla prst na hodinky, a vzpomínala na celou tu podivnou událost. Přistihla jsem se, že se pořád lehce usmívám. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou.
V proudu myšlenek jsem ani nepostřehla, že už jsem došla za náměstí, kde bylo spoustu vedlejších ulic vedoucích k domům. Rozhodla jsem se zkrátit si cestu mezi dvěma paneláky a přes park. Sice bych to mohla vzít podél osvětlené silnice a procházku si prodloužit asi o deset minut, ale vidina svěžího zeleného parku mě lákala víc, než asfaltová cesta. Zpomalila jsem krok a zhluboka se nadechla. Letní noc nezaměnitelně voněla a já si jí užívala. Byla jsem ráda, že se můžu projít.
Zamířila jsem vyhřátou asfaltovou ulicí a přešla na tenký betonový chodníček vedoucí parkem. Všude okolo mě byly vzrostlé stromy a keře, společně s všudypřítomnou sladkou květinovou vůní smíchanou s vůni nadcházejícího léta a noci.
 Náhle jsem za sebou uslyšela rychlé, lehké kroky. Přidala jsem a pevně sevřela uši svojí tašky. Napadaly mě chvaty sebeobrany, deodorant místo pepřového spreje a reportáže v televizi o přepadeních a podobných zločinech. Tak napůl jsem ale tušila, že je to jenom náhodný kolemjdoucí, který mě nechá na pokoji. Než jsem se stihla rozhodnout, co si budu myslet, kroky mě dohnaly a vedle mě se objevil Miracle. Evidentně mu bylo horko, ale mikinu si pořád nesundal. Zastavila jsem a on mě okamžitě napodobil. Srdce mi splašeně tlouklo až v konečcích prstů.
„Vyděsils mě,“ řekla jsem mu, do hlasu se mi ale nedařilo dát dostatečnou dávku naštvání. Měla jsem radost, že ho znovu vidím. Zastyděla jsem za to a připomněla si, že bych měla být skeptická.
Pozorně jsem si ho prohlížela. Ve tmě mu svítily oči a jeho vysokou hubenou postavu bezděčně porovnávala s Jamesem, který rozhodně tak vysoký nebyl.
„Proč jsi to udělala?“ ignoroval mojí poznámku, přešel rovnou k jinému tématu. Zněl věcně, chtěl jenom zjistit, co mě k tomu vedlo. Trochu mě to naštvalo. Založila jsem si ruce na prsou, prstem přejížděla po uších kabelky.
„Jsi sympatizant?“ zeptala jsem se místo odpovědi. Miracle se trochu odtáhnul a překvapeně zamrkal.
„Cože?“ zkroutil pusu do nechápavého úšklebku. „Ne, bohužel.“ Znovu si strčil ruce do kapes a v očích se mu bolestně zablýsklo. „Ani nevíš, jak rád bych byl!“
„Ale…“ začala jsem, chtěla jsem mu říct o tom, kde jsem viděla jeho tetování, jenže jsem si to rychle rozmyslela. Možná jsem se spletla. Třeba ho měl na správné ruce. Nevěděla jsem.
„Tak proč jsi mě zachránila?“ zopakoval svoji otázku trochu netrpělivě, ale ne nezdvořile. Mluvil tiše a spořádaně, jako by mě mohl urazit vším, co řekne.
„Protože jsi nejdřív zachránil ty mě,“ odpověděla jsem. „Jsi odpad společnosti?“ 
Zkoumavě mě pozoroval, jeho výraz pomalu přecházel do trochu bezradného, jako bych ho lapila do pasti a on se rozhlížel po možnostech úniku.
„Vždyť jsi mě měla udat tomu lovci. Vidělas tetování, mělas začít ječet a… Neměla ses mě vůbec zastávat. Víš, kolik ti za to hrozí? Teda, jestli jsi plnoletá.“ Přestal mluvit, odvrátil pohled ke korunám stromů, ale jen na vteřinu, než se zase podíval na mě.
„Je mi sedmnáct,“ řekla jsem. „A nesoudím lidi.“
„Ale já přece nejsem člověk. Nikdo mě nepovažuje za víc, než za něco, co se musí chytit.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Bylo mi z toho na nic, jak snadno by mohl přijít o svobodu, jak snadno by ho mohli chytit, klidně i mojí zásluhou. Viděla jsem toho lovce, jak tam byl připravený, viděla jsem Miracla, jak byl připravený utíkat…
Znovu se na mě zadíval a trochu přimhouřil oči. Srdce mi nepřestávalo splašeně bít a podivný pocit se mi rozrůstal hrudním košem. Adrenalin, trochu strach, ale pod tím vším… sympatie. K mutantovi, kterého jsem ani neznala. Podle toho, jak mluvil, to docela určitě to byl mutant. Sympatizanti se za ně většinou nevydávali, tedy pokud byli plně při smyslech. Miracle vypadal, že je. Ulevilo se mi, ačkoliv bych měla cítit přesný opak.
„Jsi člověk. Nejsi žádná špína.“ Můj pohled byl odhodlaný stejně jako můj hlas, což mě samotnou překvapilo. Bránila jsem mutanty, zastávala se jich, říkala jsem věci, které mi najednou přicházely do pusy, a přitom jsem jednoho mutanta znala jen pár hodin. Něco mi ale říkalo, že je to pravda. Že to, co tady tvrdím má najednou opodstatněný základ.
„Jsi jedna z mála, kdo si to myslí,“ přiznal sklesle. Pořád jsem svírala uši tašky, tentokrát rozpaky. Přešlápnula jsem. „Jsem Sophie.“ Miracle se na mě zadíval a trochu se usmál, nepoznala jsem ale, jestli je to jen zdvořilý nebo opravdový úsměv.
„Mrzí mě, že se o tebe ten lovec zajímal.“ Neprohodil žádnou poznámku, znovu přešel k lovcům. Nedivila jsem se mu. Být mutantem, byla bych neustále vystrašená, vlastně bych se ani nezastavovala v parku s neznámou holkou.
Ale který člověk by udělal to, co já, kdyby narazil na mutanta?
Oba jsme jednali naprosto proti zákonitostem naší společnosti. Bylo to nemyslitelné a přesto úplně přirozené. Kdyby mi ale ještě včera někdo řekl, že v noci skončím v parku sama s mutantem, vysmála bych se mu.
„Ten lovec na náměstí?“ zeptala jsem se. Moje myšlenky se ubraly jiným směrem.
„Ten.“
„Viděla jsem ho… Zíral na mě v pizzerii,“ řekla jsem.
„Věděl jsem to,“ zamumlal a sklopil pohled ke svým teniskám. „Nechápu, proč si nevybral mě.“
 „Byla jsem něčím podezřelejší, než ty?“
„Lovci hledají nás, my jim utíkáme. Hledají každýho, kdo by mohl mít s mutanty něco společnýho.  Tenhle mě navíc už mě párkrát vyděl,“ přiznal a kousnul se do rtu, nejspíš se snažil zaplašit nějak nepříjemné vzpomínky.
„Nechceš mě doprovodit?“ zeptala jsem se přímo. Nechtěla jsem se s ním loučit. Nechápala jsem to, ale bylo mi s ním příjemně. Přikvýnul a oba jsme vyšli dál po cestičce. Nastalo mezi námi rozpačité ticho. Nevěděla jsem, o čem se s ním bavit, takže jsem plácnula první hloupost, co mě napadla.
„Miluju letní noci.“ Vzhlédla směrem k nebi plnému hvězd. Bylo jich vidět poměrně hodně, ale kvůli světlům to nebyla přímo pocukrovaná obloha. Teď mi to ale úplně stačilo.
Miracle chvíli mlčel. Dostala jsem strach, že ho moje plácání nezajímá. Ulevilo se mi, když promluvil. „Já taky. Nejsou tak neproniknutelně temný jako ty v zimě. Ta letní tma tě zahalí, zato ta zimní tě pohltí, jako by tě chtěla zničit.“
Jeho upřímnost mě překvapila tak, že jsem nevěděla, co na to mám říct. Šance něco říct byla najednou pryč, zase jsme mlčeli. Dívala jsem se dopředu na cestičku, když jsem si všimla, že po mě Miracle kouká se zvláštním pohledem v očích.
„Tohle je neuvěřitelný,“ řekl nakonec polohlasně a mně nezbylo nic, než souhlasit. „Proč vlastně nevěříš, že jsem špína? Proč se se mnou zahazuješ?“
Už jsem měla na jazyku „Protože se mi líbíš,“ ale rychle jsem to zavrhla. „Eh…“ nevěděla jsem, jak popsat svoje klidné pocity, které mi způsoboval, napůl kombinované s adrenalinem a bušícím srdcem.
„Teda pokuď nejsi…“ začal znovu a nechal mě, abych si konec domyslela sama. Nebylo to tak těžké.
„Jsem jenom člověk, neboj. Normální teenager.“ Nervózně jsem se zasmála. Miracle se zašklebil v polovičatém úsměvu.
Vyšli jsme z parku a šli po téměř nepoužívané asfaltové cestě, která vedla souběžně vedle hlavní cesty mezi vilkami. Na zatáčce tři domy před naším jsme zahnuli na hlavní a já doufala, že Miracle neskočí do křoví. Šel tiše vedle mě, naše kroky nebyly ve ztichlé ulici téměř slyšet. Bylo to jen lehké pleskání tenisek o asfalt.
„Nevadí ti jít po hlavní?“ zeptala jsem se ho.
„Snad nejsem zrůda na první pohled,“ řekl trochu sarkasticky, ale nijak nepříjemně.
„Ne, to vážně nejsi.“ Kousnula jsem se do rtu a snažila se tlumit úsměv.
Když jsme došli k našemu domu, všude bylo zhasnuto. Rodiče ještě nebyli doma. Často chodili s kolegy z práce na večeři nebo za jinou zábavou. Už jsem si zvykla, protože s podobnými akcemi začali, už když mi bylo deset let.
„Tady bydlím,“ řekla jsem a rukou ukázala na dvoupatrovou bílou stavbu s dřevěným plotem, dlážděnou cestičkou k domovním dveřím, příjezdovou cestu ze stejných dlaždic a temná okna.
„Pěknej dům,“ řekl a trochu se zachmuřil.
„Před pěti lety?“ vzpomněla jsem si na konferenci, která rozhodla o osudu Miracla a mnoho dalších mutantů.
„Jo, před pěti lety.“
„Mrzí mě to.“
„Nemusí,“ zadíval se mi do očí. „Je to dávno.“
„Ale není to vyřešený,“ řekla jsem tiše a nadechla se příjemného nočního vzduchu. Chladil mě na rozpálené kůži. Přejela jsem si dlaněmi po pažích. „Uvidím tě ještě? Vlastně jsi mi zachránil život, takže to nemůžu nechat jen… tak,“ řekla jsem trochu rozpačitě. Oba jsme očima bloudili po pozemku domu.
„Ty jsi mi zachránila víc než jen život, věř mi,“ řekl smutným tónem, za kterým se ale skrývalo daleko víc, než dával najevo a podíval se mi do očí. Bezděky jsem se zatřásla. Všichni věděli, že se vědci snaží nalézt řešení, jak mutanty zbavit schopností a udělat z nich lidi. Na pokusy používali mutanty, které chytili. Ne vždycky to přežili. Vlastně bych se nebála říct, že nikdy.
„Raději půjdu. Neměla by ses se mnou vůbec bavit. Já… Nejsem ta správná osoba pro… lidi.“ Viděla jsem, jak ho ponižuje tohle říkat. Jak se mu to příčí, ale přesto to přijal jako pravdu, se kterou se nedá dělat nic jiného, než se smířit. A pořád měl nějakou mužskou ješitnost.
 „Takže jsme si kvit? Už se nemusíme nikdy potkat,“ řekla jsem přímo a zatajila dech, očekávajíc jeho reakci.
„Ne. Nepotkáme se,“ řekl a trochu kývnul. Otočil se bokem, už chtěl odcházet. Chytla jsem ho za loket, aby se musel dívat zpátky na mně.
A v tom okamžiku se ve mně cosi pohnulo. Byl to silný tlak na prsou, který nešlo ignorovat. Bylo to moje svědomí, moje morálka. Nemohla jsem přijmout jeho názor, že je opad. Ačkoliv mi zůstaly nezodpovězené otázky, na které teď nebyla vhodná chvíle a Miracle byl pro mě jedna velká záhada, nemohla jsem ho nechat jít. Prostě nemohla.
Věděla jsem, že mi to rozhodnutí změní život, ale já jsem tu změnu chtěla.
„Ne,“ řekla jsem. „Ne, nechoď,“ dodala jsem o poznání rozhodnějším hlasem. „Věř mi, že chci zjistit, že jsou mutanti fajn.“ Mluvila jsem rychle, aby mezitím nezmizel. Moje upřímnost mě překvapila. Věděla jsem ale, že možná už víc šancí mít nebudu.
„Víš, že si tím podepíšeš ortel?“ zeptal se. Čekal, že si to rozmyslím.
Chtěl, abych si to rozmyslela.
Jen jsem přikývla a odhodlaně mu opětovala pohled. Sice byla úplná tma, ale to mi nebránilo dodat svým slovům důraz i pohledem očí.
„Víš, že nabízí pomoc úplně cizí zrůdě?“ zkusil to naposled.
„Ne. Nabízím pomoc milému klukovi.“



1 komentářů:

Psaní,

Jak vymyslet název příběhu - knihy?

13:41 Tereza Vlčková 6 Comments

Sice ty svoje rady beru trochu nechronologicky, ale tenhle návod mám sepsaný už nějaký ten pátek, takže jsem se rozhodla, že ho sem dám první. No, snad to nebude vadit :D


Název... Většinou se váže s celou knihou a máte ho od začátku vymyšlený. Já to tak mám, ale u takových povídek je to horší.  Jak najít výstižné slovo nebo větu, která by uvedla vaše dílo, charakterizovala hlavního hrdinu nebo navnadila čtenáře? Název vám neporadím, ale nějaké tipy jak ho vymyslet snad  ano.

a) Google překladač!
Co je jednodušší než naťukat slovíčko do Googlu, že? Prostě si pohrajte se slovy, překládejte česká do angličtiny, němčiny, francouštiny, španělštiny a klidně můžete použít i latinu! Originalita se cení! A že lidé nebudou názvu rozumět? Klidně ho můžete vysvětlit v během děje nebo nechat lidi taky trochu zapátrat ve slovníku :).

b) Fráze nebo slovní spojení,
které v příběhu někdo řekne. Dejme tomu, že ve Stmívání se Bella s Edwardem bavili o stmívání jako o denní době, ale je to také metafora příběhu. Nebo se přesuňte k poslední kapitole, promyslete si, co by tak hrdinové mohli říct. Vezměte si papír a tužku, napište si oblíbené slovní spojení, hrajte si se spojením slov. 

c) To, co nás drží při životě
aneb hudba! Bez ní bychom se určitě (alespoň v mém případě) zbláznili. Milujete písničku Bad romance od Lady Gaga? Nazvěte knihu třeba po ní. A pokud se přímí název písničky nehodí, klikněte na karaoketexty.cz a najděte si překlad, prozkoumejte fráze a jednu použijte. Nebo si prostě projeďte názvy písniček vaší oblíbené skupiny, nebo zpěváka. Proč by vaše milvoaná písnička nemohla být názvem vašeho milovaného příběhu?

d) Děj
Nejjednodušší název se dá vymyslet prostě odvozením od děje. Pokud víte, o čem děj bude, můžete prostě otevřít slovník a zjistit si, jak se slovíčko řekne anglicky/ německy/ francouzky atd. apod. Nebo použít možnosti viz. výše.

e) Jméno
Jednoduchá alternativa - proč nepojmenovat příběh po hlavním hrdinovi? Pokud jde v ději doopravdy hlavně o něj, tak proč ne? Ale pozor, pokud se ale příběh věnuje více postavám a jedna není vyloženě ta nejdůležitější, není to zrovna vhodné.

f) Originalita se cení!

I když se vám líbí Stmívání sebe víc, svoji knihou "Soumrak" vážně nepojmenovávejte. Bylo by to zavádějící. Jakože hodně zavádějící :D. Třeba by kniha měla jiný děj, ale název o ní vypovídá hodně a taky dělá svoje. A když někdo uvidí podobný název, jako už vyšlého díla, nebude si o tom vašem myslet to nejlepší.

___________________________________________

Snad jsem vám alespoň trochu pomohla, pokud hledáte tipy, jak pojmenovat knihu nebo příběh. Příště se pokusím sepsat něco o samotném ději nebo hlavních postavách :).

6 komentářů:

Postřehy,

Stereotypní postavy

15:45 Tereza Vlčková 6 Comments



O co jde? Každý určitě takovou postavu zná, protože se objevují poměrně často, a to i v populárních bestsellerech. Neříkám, že je to špatně, ale po nějakém čase a přečtení už páté knížky s úúúžasnou neomylnou věštkyní začnete obracet oči v sloup. Takže se pokud možno takových postav vyvarujte - nedělá to dobrotu.



GÉNIUS
- je chytrý, pokaždé všechno vyřeší, přestože si s tím ostatní lámou hlavu třeba roky
- může to být nejlepší kamarád jedné z hlavních postav, nebo je do hlavní postavy zamilovaný
- např. počítačový génius, který se dokáže nabourat úplně všude; šprt, který odhalí tajemný kód, když si ostatní trhají vlasy z hlavy
Náhrada: nevýraznější postava nakonec na řešení přijde, nebo po větším úsilí najde řešení jedna z hlavních postav

MRCHA
- ÚHLAVNÍ nepřítelkyně hlavní hrdinky, skrznaskrz zlá a krutá, přesto šíííleně oblíbená
Náhrada: nejlepší kamarádka hlavní hrdinky ji zradí; někdo nevýrazný, kdo celou dobu stojí v pozadí se projeví jako podrazák

VĚŠTEC
- někdo s nadpřirozenou mocí, jehož všechny věštby jsou naprosto neomylné
- pořád trousí tajemné narážky, které se do puntíku splní, a kterým na začátku nikdo nerozumí
- vždy se objeví v pravou chvíli s tím, že se Karel přidal na stranu Temna
Náhrada: Každý se může zmýlit. A čtenáři budou určitě fandit i věštci-nešikovi, kterému se předpovědi někdy vyvedou i dost jinak, než předpokládal.

VTIPÁLEK
- pořád trousí vtipy, i když je situace vážná
Náhrada: co kdyby hlavní postava v zápalu boje o život místo životních myšlenek řekla nějakou vtipnou poznámku? Situace se trochu uvolní a čtenář se zasměje víc, než když se vtipálek bude celou dobu ochomítat kolem a všechno zlehčovat

KAMARÁDÍČEK
- kluk/holka, který/která uvítá hrdinu v novém prostředí a okamžitě se z ní stane nejlepší kamarád postavy
- ostatní ji/ho většinou považují za divného, šprta atd., ale ve skutečnosti je zábavný a prostě pravý nejlepší kamarád
Náhrada: Někdo, kdo se ze začátku jeví nepříjemně, ale potom se s postavou skamarádí

STARÁ PANÍ/ STARÝ PÁN
- někdo, kdo se v životě hrdiny může vyskytovat dlouho, nebo krátce, ale sleduje ho osudovými pohledy
- vždycky má po ruce radu, nebo věc, kterou hrdina zrovinka potřebuje
- prožil něco podobného, nebo stejného, co prožívá hrdina teď
Náhrada: Pomoc může přijít třeba od někoho úplně nečekanýho

SEŽENU-VŠECHNO
- někdo, kdo umí sehnat naprosto cokoliv, od drog po živého slona
- ale no tak, znáte v životě někoho takového?
Náhrada: Každý má přece nějaké kontakty, ale rozličné. Takže proč by se postava nemohla shánět po věcech od víc lidí?

KLAĎAS
- nesnáší všechny špatnosti a nikdy je nedělá, je ochotný všem pomoct, nidky neřekne nic ošklivého...
- a je naskrnaskrz slizký
- hlavně hlavní hrdina a nápadník hrdinky!
Náhrada: Uvědomte si, že žádný člověk není jen dobrý, a u postav by tomu mělo být stejně, aby tomu čtenář věřil. Navíc se notoričtí klaďasové většinou lidem nelíbí a potom fandí "záporákovi". Takže pamatujte na to, že každý má jak kladné, tak záporné vlastnosti.

FRAJÍREK
- je šíleně cool, většinou odtažitý a na všechny hnusný
- užívá si s holkama, ale do hrdinky se opravdu z dobroty srdce zamiluje pravou a nehynoucí láskou
Náhrada: Jste si jistí, že se člověk může skrznaskrz změnit? Pamatujte, že ani sebezamilovanější frajírek se úplně nezmění. I svou vyvolenou bude brát trochu s rezervou.



Takže, jak jsem napsala, pokud píšete, snažte se všechn těchto stereotypů vyvarovat, protože všechny tyhle postavy působí nereálně a ani reálné nejsou a nikdy nebudou. Pokud chcete udělat dobrou postavu... No, o tom někdy příště :D.

6 komentářů:

Strange,

Strange - Prolog

13:29 Tereza Vlčková 5 Comments


Ahoj :). Pokud znáte tenhle blog už déle, tak asi víte, že už jsem Strange jednou publikovala. Každopádně teď jsem je přepsala a rozhodla jsem se vám ukázat novou verzi, znovu od začátku :). Doufám, že se bude líbit :).

Nikdo neví, jak dlouho lidé žijí vedle mutantů. Možná od doby, kdy se vyvinula jejich krevní skupina, možná mnohem déle. Víme ale, že na začátku prý bylo mutantů jen pár. Stranili se společnosti a měli na pažích zvláštní znamení.
Ze začátku sice měli jen lepší smysly a sílu než ostatní, ale postupně jejich schopnosti začaly být výraznější a vyvíjely se, měnily a formovaly, byly silnější a děsivější.
Někteří lidé o mutantech začali mluvit jako o nebezpečné a zlé rase, která měla být zkázou lidstva. Možná se jich báli, děsilo je, že můžou být ohrožení něčím, čemu přesně nerozumí. Přesto se ale našli i lidé, kteří s mutanty spolupracovali a měli s nimi dobré vztahy; a nebylo jich málo.
Jenže většina lidí se mutantů bála.


Když jsem byla malá, v televizi často běžely zprávy o zločinech, které mutanti spáchali. Možná na ně ale ostatní jen sváděli zločiny, které spáchali obyčejní lidé, kdo ví?
Všichni se ale s věčnými zprávami, které byly jedna jako druhá, brzy sžili. Bylo to něco jako návštěva u zubaře – nepříjemná, ale povinná a neodmyslitelně patřící k životu. Pořád tam někde byla, strašila nás někde na pozadí, ale nebyla bezprostřední, alespoň ne pořád.
A tak to bylo i s mutanty. Byli prostě nutné zlo.

Když mi bylo dvanáct, sešli se zástupci všech zemí světa na velké konferenci, kde měli projednávat problém mutantů. Představitelé jednotlivých států debatovali dlouho, jak lidi neustále informovaly zprávy. Když se dohodli na verdiktu, všichni sledovali závěr se zatajeným dechem.
Poslouchala jsem tenkrát projev prezidenta a do paměti se mi vryla jedna jediná věta: „Budeme mutanty pronásledovat a odchytávat, aby už nemohli dělat ostudu lidské rase. Budeme neustále hledat lék a snažit se udělat z nich právoplatné členy naší společnosti – lidi, jako my.“
Znělo to, jako by jim na mutantech opravdu záleželo. Jako by chtěli, aby se začlenili mezi lidi. Slíbili jim nadějnou budoucnost.
Jenže o pět let později se to dalo velmi snadno reprodukovat jako: „Budeme mutanty chytat a zabíjet při marném hledání léku.“
Nikde to nebylo veřejně řečeno, ale agresivita vůči mutantům značně narostla. Začalo vznikat ještě víc stanic a oddílů na chytání mutantů. Lovci mutanty neúnavně pronásledovali, bez milosti a bez ohledů, jako lovnou zvěř, ne jako lidi, kterými i přes neustálé odmítání společnosti, stále byli.
 I když lovci nikdy na ulici nezabíjeli, jejich paralyzéry a speciální pistole budily dostatečnou hrůzu a vypovídaly o jejich krutosti.
Skupinám mutantů, už tak vyčleněným ze společnosti, tedy nezbylo nic jiného, než se neustále skrývat, pokud chtěli zůstat na svobodě a přežít. Všeobecně se o tom všem vědělo, ale lidé si to zkrátka nepřipouštěli. Nebyl to jejich problém a nijak to neohrožovalo jejich pohodlné životy.
 Pokud jste nějakého mutanta potkali, nepoznali jste ho, tedy pokud neměl nějakou schopnost viditelnou na první pohled. Jediné, co mutanty viditelně odlišovalo, bylo znamení na levém zápěstí, které jim jako stigma určilo osud, už když se narodili.
Ale oni byli lidé; vypadali jako lidé, skoro ve všech případech jako lidé mysleli, prožívali, mluvili, žili. Jenže budili strach, protože uměli něco navíc. Něco, co nikdo nechápal, co se vymykalo všem zákonitostem a chápání. Společnost zavrhla něco, co se lišilo. Ale tak už to bývá.
Lovce ale poznal člověk na první pohled. Jejich arogantní výrazy a tmavě zelené uniformy, které téměř nikdy nesundávali, patrně vyčnívaly z davu a pokud jste nějakého lovce znali – a to bylo dost pravděpodobné – slýchali jste tisíce jejich historek. Vychloubali se tím, kolik mutantů se jim podařilo zajmout, kolik skrýší zničili a jak moc jim jde o blaho lidstva. Bylo jich spoustu, protože na tohle povolání nikdo nepotřeboval zvláštní vzdělání a mnoho lidí si také tímto způsobem plnili dětské sny.

Já jsem, jako dcera genetického inženýra a doktory, zabývajících se výzkumem genů mutantů, vždy měla dobré postavení ve společnosti, dost peněž a hlavně respekt ostatních, kteří obdivovali rodiče za jejich inteligenci a odvahu být tak blízko mutantům. Rodiče se sice nijak netajili tím, že zkoumají jen vzorky, ale lidé se raději drželi své verze.  Bylo to pro ně něco vzrušujícího a tajemného, což jsem nikdy nechápala. Neslyšela jsem o mutantech jinak, než z televize a ze zpráv. Nijak se mě jejich problematika netýkala a rodiče mě do toho nechtěli zatahovat. Přede mnou téměř nikdy o výzkumu nemluvili, abych se náhodou nepřidala k malé skupině lidí, kteří lovení a zkoumání mutantů neschvalovali a samozřejmě aby mě nějak nevyděsili. Jenže to nehrozilo. Celé to šlo okolo mě.
Jenže, jak to občas bývá, život se někdy ubírá směrem, který jsme ani v nejmenším nečekali.
Změní nás, ukáže nám jinou cestu. Donutí nás vybrat si, chybovat. Ale taky nám dá nové možnosti, další obzory a příležitosti.
Můj život byl celých sedmnáct let stejný. Spokojený, zajištěný, bezpečný.
Ale potom se změnil. A změnil se právě, když jsem jednoho mutanta potkala.

 

5 komentářů:

Recenze

Recenze: Temná akademie: Rozpolcení - Gabriela Poole

8:27 Tereza Vlčková 3 Comments

Série: Temná akademie
Autorka: Gabriela Poole
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 288
Vyprávění: Er forma zaměřená na Cassie

Anotace: Darkova akademie začíná nový semestr ve starobylém Instanbulu. Cassie je vznešeností města nadšená, nemá ale sílu na to, aby si pobyt pořádně užila. Musí si zvolit mezi privilegovaným světem Vyvolených a svými nejlepšími přáteli. Cassie stojí před osudovým rozhodnutím, které jí může změnit život jednou provždy. Mezitím se městem plíží vrah a podezření může padnout na kohokoliv...

Třetí díl napínavé tajemné série.
__________________________









Postavy
Již třetí semestr se Cassie Bellová vrací na Darkovu akademii. Od prvního semestru již prošla mnoha změnami - to, že má v sobě část mocného ducha Estelle Azzedinové je jen jedna z nich.
V tomto díle se Cassie spřátelila s Richardem. Jako postava je mi velice sympatický a doufám, že bude v dalších dílech o to víc. Křivdy z prvního dílu jsem mu už tak nějak zapomněla :D.
Zato Cassiin (teď už bývalý) přítel Ranjit mi lezl krkem. Nepomohl jí, když to potřebovala a teď za ní lezl a snažil se vše napravit. Bohužel ale dost hloupým a nebezpečným způsobem.

Z celé knížky mě ale nejvíc štval Jake. Ten kluk vážně musel strkat prsty úplně do všeho...


Hodnocení
Sérii Temná akademie mám moc ráda. Líbí se mi nadpřirozené téma ducha v těle Cassie a celkově je to takové oddechovější, ale přesto kvalitní čtení. Vždycky se těším na další díl, že si ho vezmu do školy a budu číst pod lavicí :D.

Jediné, co bych asi vytknula bylo, že se autorka poměrně často opakovala při popisu města, kde akademie sídlila - Instanbulu. Pořád opakovala "minarety a kupole". Taky jsem nepochopila účel, proč se akademie vlastně stěhuje a jak studenti překonávají jazykovou bariéru, plus ještě proč se sakra chce Alaricu Darkeovi stěhovat několik sousoší a svou kancelář stále na jiná místa. Myslím ale, že to se dá překousnout už jen proto, že od takovéto jednodušší knížky jsem nikdy žádné extra propracované popisy nečekala.

Celkově se jedná o pěknou oddychovku, po které by určitě měl sáhnout každý milovník fantasy. Myslím, že si Cassie (a dokonce i ducha Estelle) oblíbíte, stejně jako další postavy.
Tento díl mě také napnul a už se moc těším na pokračování.
Hodnocení: 8/10
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment :).

3 komentářů:

Recenze

Recenze: Prokleté město - Lisa McMann

1:30 Tereza Vlčková 4 Comments

Název: Prokleté město
Autorka: Lisa McMann
Nakaldatelství: Fragment
Počet stran: 216
Vyprávění: Er forma - zaměřená na Kendall

Anotace: Městečko Cryer's Cross je nenápadné místo, kde se nic zvláštního neděje... Až do chvíle, kdy beze stopy zmizí jedna ze studentek místní školy. Kendall Fletcherová ji ani moc neznala. Po dalším zmizení ale začne slyšet hlasy zmizelých studentů. Jde z toho strach. V Cryer's Cross je ukryto dávné tajemství a nad všemi obyvateli se vznáší děsivé prokletí. Podaří se Kendall odhalit pravdu a nezešílet při tom?

_____________________________________

Vítejte v Cryer´s Cross, malém městečku. Zdejší obyvatelé spolu vyrůstali po generace, škola má všechny ročníky v jedné místnosti a hlavní obživou je zde pěstování brambor. Není jednoduché vyrůstat zde jako teenager, a už vůbec ne, když zde stojaté vody rozvíří hned dvě záhadná zmizení...

Postavy
Kendall Fletcherová je studentka posledního ročníku střední školy. Ihned mi byla sympatická, protože to není klasická Mary Sue, ani žádná zakřiknutá chudinka, ze které se vyklube Wonder Woman. Ne, Kendall je úplně obyčejná dívka, která ještě ke všemu trpí obsedantně-kompulzivní poruchou. Ta jí nutí dělat rituály - například počítat kapky deště, nebo chodit do třídy první jen proto, aby srovnala lavice a fixy podle barev. Už od začátku jsem si říkala, že to tam není jen tak. Každopádně jsem si Kendall oblíbila a sympatizovala s ní téměř ve všech situacích.


Dále tu máme Kendallina kamaráda Nika. Kluka, který chce víc, než přátelství. Jenže toho se právě Kendall bojí. Zároveň je pro ni Niko ale obrovskou podporou, proto není divu, že je Kendall na dně, když zmizí.

A jako poslední důležité postavy jsou zde Miriam a Jacián, dva nově příchozí ve městě. Jacián je ze začátku tak nepřátelský, jak jen to jde, ale postupně si myslím získá všechny čtenářky svojí odvahou a oddaností.

Styl psaní
Od této autorky jsem četla první díl Lovkyně snů a musím říct, že se mi totálně nelíbil. Věty jednoduché, spíš než knihu mi to připomínalo sloh dvanáctileté holky. I proto jsem se knihy trochu bála, že mě nebude bavit a bude to stejná kravina jako Lovkyně snů. Stejné předsudky jsem měla i u série Temné vize L. J. Smith, která mě nakonec - stejně jako Prokleté město - přesvědčila o tom, že ačkoliv mají obě autorky na kontě doslova příšernosti, mohou napsat i něco dost dobrého.

Styl psaní je sice jednodušší, popisy nejsou téměř žádné, ale i tak se autorka vyvarovala jednoduché věty na jednom řádku, což jsem velice ocenila. Celkově se jedná o jednodušší čtení, které mě ale nezklamalo - naopak.

Hodnocení
Líbily se mi krátké vsuvky mezi kapitoly, psané z pohledu "MY". Nejdřív jsem vůbec netušila, co to znamená, ale když mi to konečně došlo, musela jsem se vrátit a přečíst si vše znova, jak krásně to do sebe zapadlo. Je vidět, že je autorka ve svém živlu hlavně, když popisuje tajemno. Na to se podle mě krátké věty hodí a správně to vykresluje atmosféru. Přesto bych ale konec brala trochu propracovanější, autorka si s ním mohla pohrát ještě víc.

A nakonec, co mi vyvolalo úsměv na tváři je logo AC/DC na obálce :D.

Celkově mě zápletka knihy bavila a ani jednou jsem se nenudila, přestože jsem občas ohrnovala nos nad tím, jací jsou obyvatelé  Cryer's Cross  vidláci =D. Nedivím se Kendall, že se chce dostat pryč, protože podle mého je tak malé město i bez vražd pořádně ubíjející.

Body: 7/10 
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment :).

4 komentářů:

Recenze

Temná akademie - Spoutaní

3:15 Tereza Vlčková 1 Comments

Autorka: Gabriella Poole
Nakladatelství: Fragment, 2012
Počet stran: 257
Vyprávění: Er forma sledující Cassie

Anotace: Před začátkem nového semestru se Darkova akademie stěhuje do New Yorku. Cassie už není nováčkem, který jen tápe. Stala se silnou osobností, odhodlanou skrýt svá tajemství. Poté, co byla přijata mezi Vyvolené, se musí vyrovnat se svými neuvěřitelnými schopnostmi. Její láska ji přivádí do nebezpečí a zlovolný duch v jejím nitru získává stále větší moc. Zvládne se Cassie postavit mocným silám a nenávisti? Zachrání své přátele od strašlivého osudu, anebo je zahubí, aby spasila sama sebe? Kdekoli se objeví Darkova akademie, tam je smrt nablízku..

Druhý díl napínavé tajemné série.


_______________________________________



Děj
Podruhé se setkáváme s Cassie a její partou na Darkově akademii, která se tentokrát přestěhovala do New Yorku. Cassie už není jen pouhým vystrašeným nováčkem, teď je jedna z tajemných Vyvolených. A mimo to má jako bonus v hlavě velkou část svého ducha - Estelle Azedinové. A to sice znamená, že má více svobodné vůle, ale zase se tak jako tak musí naučit krmit z lidí, ze svojí nejlepší kamarádky Isabelly.
To ale není jediná překážka, kterou musí překonat, aby mohla alespoň chvíli klidně žít.

Postavy
Druhý díl se mi líbil možná i víc, než ten první. Cassie už není žádná ustrašená chudinka, i když se má ještě co učit. I tak je tady ale velký pokrok. Cassie je jako hrdinka taková neutrální. Něco na ní není popsáno, takže si to člověk musí domyslet, ale celkově je její charakter jasnější, než třeba u Dariny v Krásných mrtvých, nebo Janie v Lovykni snů.
Obecně je mi ale sympatická. Taková obyčejná holka, která se nedopatřením dostala do víru nadpřirozených sil a snaží se s tím bojovat co to jde, aby zůstala alespoň zdánlivě normální.

Estelle, aneb Cassin duch mi přijde občas jako docela fajn kamarádka, i když se s ní Cassie musí dělit o tělo :D. Jinak je to ale panovačná mrcha, takže se nedivím, že je Cassie ráda, že má v sobě jen její část. Estelle se samozřejmě snaží Cassie přemluvit, aby ji do sebe Cassie pustí celá.

A nesmím zapomenout na nejlepší kamarádku - Isabellu. Je taková správně střelená a líbí se mi, že si z ničeho nedělá moc velkou hlavu. A teď je konečně šťastná - chodí s Jakem.

Ale Jake se ne a ne smířit s tím, co Vyvolení (a teď i Cassie) dělají... No, řeknu vám, že Jakeovi bych někdy nejradši jednu vrazila. Nechápu, proč si nic nenechal vysvětlit. Ale budiž. Jako postavu jsem ho příliš nevnímala :D. Byl prostě v ději, ale to je všechno.


Styl psaní
Autorka píše takovým tím jednoduchým stylem. S ničím se moc nepáře, drží se děje a popisy jsou minimální. Někdy jsem se podivila, že uplynulo tolik času, protože to tam vůbec nebylo nějak popsané. Ale i přesto to mi vyprávění knihy přijde rozvinutější a rozhodně lepší, než třeba u Krásných mrtvých, Lovkyně snů, Upířích deníků atd. I když je styl Gabriely Poole jednodušší, pořád není až tak jednoduchý, aby to připomínalo sloh desetileté holky.


Obálka
Obálka je pěkná, líbí se mi zobrazení New Yorku pod nadpisem. Co mě ale celou dobu příšerně iritovalo to srostlé obočí kluka nad nadpisem! =D Kdyby to nebylo z papíru, už bych se na něj dávno vrhla s pinzetou.


Hodnocení
Sečteno podtrženo, na druhý díl Temné akademie jsem přišla až později, ale moc mě bavil. Je to takové oddechové čtení, ale má to i celkem strhující příběh. Zajímalo mě, jak to s Cassie dopadne a jestli je natolik silná, jak by chtěla být.
S knihou jsem strávila příjemné chvilky ve škole, kdy jsem si ji četla pod lavicí :D. Takže na takovéhle zabavení je rozhodně dobrá, i proto, že se všude vejde díky malému formátu. Potom otáčíte jednu stránku za druhou a na konci češtiny zjistíte, že už jste skoro dočetli.


Body: 8/10
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment :).

1 komentářů:

Kritika,

Recenze: Vytržení

15:51 Tereza Vlčková 5 Comments


Název: Andělé 3 - Vytržení
Autorka: Lauren Kate
Nakladatelství: Knižní klub
Vyprávění: Er forma

Anotace: Ve třetím dílu série Andělé se dál odvíjí příběh Luce a Daniela. Luce s jistotou cítí, že někde v jejích minulých životech se skrývá něco - nebo někdo -, co by jí mohlo pomoci v tom současném. A tak se vydá na nejdůležitější pouť tohoto života: vrací se napříč věčností, stále hlouběji do minulosti, a stává se svědkyní svých dřívějších vášnivých vztahů s Danielem. S jediným cílem - najít klíč, který odemkne jejich lásce dveře do budoucnosti.

________________________

Postavy a děj? ... ale prosím vás, s tím si nelamte hlavu, hlavně že se všichni máme dobře...

Lucinda je ta nejdokonalejší postava, s jakou jsem se za poslední dobou setkala. Nemá jedinou špatnou vlastnost, je krásná a ve všech svých životech se jmenuje nějak podobně. Jo a jejich láska s Danielem je úplně nejvíc největší a žádná jiná se jí nevyrovná. Většina lidí o takové lásce jenom sní!
Nevím, jestli autorka sama sní o  nějaké obrovské lásce, nebo si myslí, že se svým mužem zažívá lásku, o které si ostatní nechávají jenom zdát, ale neustálé omílání toho, jak jsou Luce s Danielem nejvíc nejzamilovanější a jejich láska je LÁSKA DUŠE, KTERÁ TRVÁ NAVŽDY!!! mě trochu hodně sralo, zvlášť poté, co jsem už asi ve dvacáté kapitole za sebou četla, jak má Daniel strašně krásnou duši a jak hluboce se milují.

No a náš milý Daniel, věčně trpící chudáček, který šíííleně miluje Luce, ať už je to Lulu, Luška, Lajla nebo (tohle mě docela dost pobavilo) Lu Sin, ve všech jejích reinkarnacích a potom strááááááááááááááááášně mooooooooooc trpí, když mu umře? Kromě toho, že je to strašný mučedník, nikdo se mu svojí krásou nevyrovná a hrozně miluje Luce toho o něm vlastně moc nevíme...

Autorka nám vytvořila hezký páreček Mary Sue a jejich kamarádíčky. Luce je taková ta holčička, kterou musí držet stranou, aby náhodou nepřišla do nebezpečí a Daniel je zase úplně ten nejvíc nejúžasnější a, jo, šíleně trpí pro svojí šíííleně úžasnou lásečku.

Stejně tak zbytek postav. Všechny postavy jsou hrozně předvídatelné a ploché jako dálnice, co si budeme povídat. Příběh je nemastný neslaný stejně jako jeho hrdinové a uvěřitelnější je i invaze ufo. Ale počkat, něco takové se v knize vyskytuje také, protože postavy volně přecházejí do minulosti a dávají echo svým minulým já. Autorka si zahrávala s časem, ale totálně debilně. Tohle téma by si zasloužilo vysvětlení, protože takhle vlastně může být jeden člověk v jednom okamžiku třeba dvacetkrát. Autorka ani nenapsala, odkud vlastně nekonečná láska Lucindy a Daniela sahá, protože sama neřešila, kde vlastně začíná čas. To se jako ti dva vídali jako pravěcí lidé, když byla Luce ještě opice? Protože pokud vím, i tam sahá historie lidstva a Pád andělů, který byl údajně na začátku času musel být ještě dřív, než tohle.

Proč to vlastně čtu?
... abych mohla kritizovat... 3:)

Knížka se dá číst - to rozhodně ano, ale autorka totálně nezvládla postavy a i v ději jí toho dost uniká. Třeba stíny - Hlasatelé - byly v minulé knize představované jako odraz minulosti, a teď se jimi najednou dalo cestovat do minulosti a měnit ji? Celkově jsem se v téhle knize na logiku vykašlala a nesnažila se to ani pochopit, protože to prostě smysl nedávalo. To samé její podání Pádu, tedy okamžiku, kdy v nebi nastal rozpor a někteří andělé padli.


I na konci knížky mi přišlo, že se postavy nedozvěděli nic nového. Luce šla do minulosti aby zjistila, že ve všech reinkarnacích strašně milovala Daniela a byla si strašně podobná, a že má Daník fakt seksi dušičku, která vždycky pozná tu její. To jsem jí klidně mohla říct na začátku knížky a celá knížka by se smrskla asi tak na dvě stránky.

Fakt nesnáším reinkarnace.
Kdybych byla taky nějaká taková reinkarnovaná nesmrtelná duše předurčená k milování jednoho kluka, dala bych mu kopačky a našla si někoho jiného, kletba nebo ne. Ať si trpí chlapeček sám.

Hodnocení: Sračka... pardon za sprosté slovo, ale nanašla jsem lepší výraz, který by knihu charakterizoval a na stupnici 1 až 10 se mínus sto dvacet nenachází...

Série Andělé může směle konkurovat další sérii o Andělích od Alexandry Adornetto, ale na špičce sraček se pořád ještě drží Škola noci.

5 komentářů:

Recenze

Recenze: Mezi nebem a zemí - Setkání s duchem

14:24 Tereza Vlčková 4 Comments

Název: Mezi nebem a zemí - Setkání s duchem
Autorka: Stacey Kade
Nakladatelství: Fragment, 2013
Vyprávění: Ich forma z pohledu Alony a Willa

Anotace: Královna školy a hvězda místních roztleskávaček Alona Dareová je předurčena pro skvělou budoucnost. Její život však končí nečekaně pod koly autobusu. Všichni si myslí, že je navždy pryč, ale... Alona zůstala ve světě živých jako duch. Pouze jediný člověk ji může vnímat - spolužák a totální lúzr Will. Podaří se jim překonat vzájemnou nechuť a pomoct jeden druhému? Proč Alona neodešla skrze jasné světlo do onoho světa?

________________________________

Tato kniha se mi zalíbila na první pohled, ještě předtím, než vyšla v Čechách. Nejen díky úžasné obálce, ale i díky anotaci a tématu. Tudíž jsem byla moc ráda, když jsem se dozvěděla, že ji Fragment bude vydávat v češtině. Jakmile mi kniha přišla, okamžitě jsem se začetla.


Obálka 
Je skvělá, zaujme na první pohled. Moc se mi líbí modrá obloha v kontrastu s červeným písmem. Jediné, na co se snažím moc nekoukat je obličej kluka na lavičce, protože si Willa představuju hezčího =D. Zato Alonu ale vystihli skvěle.

Postavy
Alona Dareová je královna školy a namyšlená mrcha, i tak by se dala na začátku jednou větou prezentovat. Postupem času se mi ale hrozně líbil její vývoj, obzvlášť ve vztahu k Willu Killianovi. Popravdě jsem docela dlouho čekala, až mu místo Killian začne říkat Will =D. No a Will... pro všechny lidi okolo je to zvláštní podivín. Nosí mikiny, neustále si něco mumlá pro sebe a čas od času ho napadají duchové, které nikdo kolem nevidí. Má jedinou kamarádku Joonii a žije jen se svojí mámou, která už to s ním pomalu vzdává jako s bláznem.



Děj
Na začátku mě docela překvapilo, že Will má předepsané i prášky na hlavu, že si o něm každý myslí, že je blázen. Suze z Mediátora si s duchařskými záležitostmi rozhodně poradila líp =D. Stejně tak se chovali jinak i duchové - místo toho, aby Willa jenom žádaly, jakmile zjistili že je vidí, nedali mu pokoj. Takže když dal Will najevo, že s duchy umí mluvit, následovali dlouhé průpovídky a někdy i šťouchance a kopance od mrtvých lidí, kteří se mermomocí dožadovali jeho pozornosti. Naštěstí tam ale byla Alona... Nejdříve sobecká mrcha, potom ale ochotná pomoct někomu dalšímu, než je sobě. Vývoj jejich vztahu se mi neuvěřitelně líbil a oboum jsem jim moc fandila (i když Will mi přišel zajímavější :D).

Hodnocení
Na Mezi nebem a zemí jsem se těšila a rozhodně mě nezklamala. Je vyprávěná nejen Alonou, ale i Willem, což je rozhodně vítané oživení. Willovi části se mi líbily daleko víc, než Aloniny, protože se musel potýkat se skutečnými lidmi a duchy a řešit zapeklité problémy, když se tyto dva světy střetly. Také jsem mu hrozně fandila, když se ho jeho psychiatr pokusil zavřít nebo když se dostal do nesnází.

Jediné, co mi přišlo nevyřešené, byly Aloniny vztahy ve škole. Čekala jsem, že bude víc řešit svoje bývalé kamarády, obzvlášť potom, co jí nejlepší kamarádka přebrala přítele. Rychle se s tím ale nějak srovnala a začala řešit jinačí věci. Možná tam toho mohlo být trochu víc, ale nijak mi to nevadilo, protože ani tak nezůstaly skoro žádné nezodpovězené otázky.


Co mi ale nesedlo, bylo jméno Alona Dareová. Typické jméno pro nějakou Mary Sue. Alone - sama, Dare - troufnout si. Jako vážně? Čekala jsem, že podobně snový bude i příběh, ale opak byl pravdou. I přesto, že se jednalo o oddechovější knížku, přišel mi děj uvěřitelný. I tak jména ostatních postav, ty už byly úplně normální. Nechápu, co to autorku popadlo, ale naštěstí ujela jenom v tomto jméně.

Jak už jsem napsala, je to takové oddechovější, milé čtení. Moc mě to bavilo a když jsem si v úterý zapomněla knihu ve škole a musela čekat až do středy, abych mohla pokračovat ve čtení, mrzelo mě to, protože už jsem se těšila, jak si odpoledne počtu =D. Příběh mě rozhodně nezklamal, naopak. Už se těším na další díly, které podle anotací vypadají také velmi slibně. Setkání s duchem (tedy jenom v knížce =D) na mě udělalo dojem, takže si myslím, že si kniha po právu zaslouží plný počet bodů.

Celkové hodnocení: 10/10

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment :).
(A knihu na 100% doporučuju jako milé čtení s úžasným příbehem a tématikou. Pokud milujete Mediátora od Meg Cabotové stejně jako já, budete určitě nadšení.)

4 komentářů:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)