Já,

Cyklofoto výlet

13:50 Tereza Vlčková 9 Comments


Dala jsem se na ježdění na kole. Baví mě to víc než běhání, protože si člověk polovinu cesty vlastně veze zadek :D No nic. Ujela jsem několikrát za sebou okruh o 17km, ale nakonec mě to skolilo, protože se mi nechtělo vracet pro bundu, takže jsem to odnesla teplotou a rýmou. Naštěstí už je všechno v pohodě, já jsem poučená pro příště a už se těším na další výlet.

Jednou jsem k sobě dokonce přibalila Hectora a tohle je výsledek.

9 komentářů:

K maturitě,

Recenze: Deník Anny Frankové

4:42 Tereza Vlčková 3 Comments

Poslední dobou čtu hodně povinné četby a obecně se zajímám o téma světových válek a minulého století. Proto jsem nemohla opomenout jednu z nejvýznamnějších knih minulého století - deník Anny Frankové (jak vám asi došlo z názvu, že :D)


Autorka: Anna Franková
Datum zápisků: od 12. června 1942 do 2. srpna 1944

3 komentářů:

Recenze

Recenze: Mezi nebem a zemí - Čekání na zázrak (Stacey Kade)

0:00 Tereza Vlčková 1 Comments

Autorka: Stacey Kade
Série: Mezi nebem a zemí
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 240


Anotace: Alona Dareová přebývá už přes měsíc v těle Lily "Ally" Turnerové. Lilyino tělo není tak aktraktivní, jako to její, a navíc se jí nedaří hrát sestru a dceru lidí, které skoro nezná. Trápí ji i to, že Will – na kterém jí záleží víc, než by chtěla – si přeje, aby se vrátila skutečná Lily. Stane se zázrak, Alona bude opět volná a Lily zůstane naživu? S pomocí duchařského média Malachiáše Velkolepého možná mají šanci na úspěch, ale odhalování pravdy se nelíbí tajemnému duchovi, který se před ničím nezastaví. I kdyby měl Alonu zničit...


1 komentářů:

Makro,

Colourful spring

12:43 Tereza Vlčková 2 Comments


V poslední době jsem nejradši sama, se sluchátky v uších a na slunci. Tam mě nikdo nesere a můžu si přemýšlet, jak chci. Tak nějak taky vznikly tyhle fotky: měla jsem se učit matiku, ale.... znáte to :D

2 komentářů:

Recenze

Recenze: Hon - Andrew Fukuda

10:26 Tereza Vlčková 2 Comments

Autor: Andrew Fukuda
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 304
Vyprávění: Ich forma

Anotace: Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi?

Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně – nezamilovat se do jedné z nich!
Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk.

Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal.
Gen našel něco a někoho, za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravců je stále silnější...
Kniha vyjde 9. 4. 2014, ale můžete si ji zakoupit v předprodeji už teď - zde.

2 komentářů:

Recenze

Recenze: Dračí oči - Čarodějka -

6:22 Tereza Vlčková 2 Comments

Autorka: Kristina Hlaváčková
Nakladatelství: Fragment, 2014
Počet stran: 392
Vyprávění: Er forma

Anotace: 
Učit se tančit, vyšívat a jak být hezká? To není nic pro princeznu Elenu. Chce bojovat po boku bratrů a prožívat velká dobrodružství. Ani se nenaděje a její sen se začne stávat skutečností. Osudové setkání s rudým drakem Ašrakem změní malé princezně život. Musí opustit svůj domov a odjet k elfům do kouzelného lesa, kde se má naučit ovládat a hlavně skrývat magii, která jí koluje v žilách. Nejde však o žádnou prestižní školu pro mladé dámy...

Dokáže Elena čelit všem změnám a nástrahám osudu, které na ni čekají? S pomocí mladého draka Charlika a svérázného přítele Michaela na to nebude sama. Bude to však stačit? Nepůjde totiž jen o ni, ale o budoucnost celého světa!



Po pravdě, čekala jsem young adult příběh, něco na způsob Eragona, což se mi také do jisté míry dostalo. Podobností právě s Eragonem jsem několik našla. Akorát... už po pár stránkách mi byla jasná jedna věc: Dračí oči jsou, spíš než cokoliv jiného, pohádka.

Skutečně jsem čekala fantasy, young adult, ale jak jsem četla dát a dál první a druhou kapitolu, bylo mi jasné, že je to spíš pohádka. Umím si představit, že bych knihu četla nějakým dětem, ale pro mě už to nebylo nic speciálního. S hrdiny jsem se moc nedokázala ztotožnit a byla jsem prostě jenom pozorovatelem.

Princezně Eleně je valnou část knihy pouhých osm let. Na svůj věk se ale chová ohromně vyspěle a chytře, je krásná a chytrá a ještě ke všemu umí mluvit s draky. Kdybych měla Dračí oči hodnotit jako knihu pro teenagery, strhla bych body za příliš dokonalou hrdinku, příliš neuvěřitelný děj, a tak dále a tak dále. Ale to neudělám, ani nemůžu. Kniha mě i přes to všechno, co spíš vybízí k četbě mladší čtenáře, potěšila. Příběh byl takový milý a příjemný, odpočinkový. Mimoto jsem dlouho žádnou podobnou pohádku nečetla, takže jsem se vrátila do dětských let a užila si to. Kdybych ale věděla, že je kniha taková, jaká je, už od začátku, nevím, jestli bych si ji vybrala ke čtení. Čekala jsem skutečně něco dospělejšího a po prvních dvou kapitolách jsem si říkala, co to sakra vlastně čtu, ale pak jsem si zvykla a po dočtení vůbec nelituju.

Postavy měly poměrně přímo vymezené charaktery. Elena, ta dokonalá a chytrá malá princezna. Michael, její přítel a ochránce, prostě sympaťák. A Nitram, zloduch až do morku kostí. Nijak mi to ale nevadilo, právě kvůli pohádkovému stylu celé knihy. K tomu už takovéhle charaktery prostě patří.




Kniha je velmi čtivá a rychle plyne. Autorka psát rozhodně umí, její styl je stručný a příjemný. S popisy se moc nezdržovala, ale přesto jich nebylo ani moc ani málo, takže zde byl ponechán prostor pro čtenářovu fantazii přesně v té míře, kdy je to příjemné.

Rozhodně se jedná o hodně lepší průměr, ale zařazení do young adults bych knize nedávala a doporučila ji spíše mladším čtenářům. Přesto mě ale bavila i v mých sedmnácti letech a na odpočinek a uklidnění (třeba po knize jako Na západní frontě klid :D) je to přesně to pravé. Zkrátka pohladí na zjitřené a neklidné duši dospívajícího čtenáře :D.


Hodnocení: 6/10

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment, moc si toho vážím.

2 komentářů:

Knižní nej

Knižní nej: Nejhorší kniha, kterou jsem četla

6:19 Tereza Vlčková 3 Comments

Tak tady to nebylo vůbec, ale vůbec těžké. Četla jsem knihy, které se mi nelíbily, přišly mi hloupé, ale nad tím vším ční jedna jediná:


Debilnější knihu jsem nikdy nečetla. Nikdy. Štěstí na dosah není nic, než sračka. Autorka ze sebe udělala učebnicový příklad Mary Sue a celá kniha je tak naivní a hloupoučká, že neměla nikdy spatřit světlo světa, natož ve vytištěné podobě. Vážně nechápu, koho "Irenka" podplatila, že to vyšlo. 

Horší knihu jsem za celých sedmnáct let svého života nečetla, a vážně si myslím že ani číst nebudu.

Recenze

3 komentářů:

Recenze

Recenze: Krysař - Viktor Dyk

6:14 Tereza Vlčková 0 Comments

Autor: Viktor Dyk
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 108
Vyprávění: Er forma

Anotace:
Poklidný život ctihodných občanů hanzovního městečka Hammeln narušují krysy. Jsou úplně všude a v takové situaci může pomoci už jen krysař. Jenže jeho práce není zadarmo... Novela Viktora Dyka je příběhem o lásce, zradě, lidské hamižnosti, ale také o naději, která se může objevit i v nejzoufalejší situaci. Kniha, která nejprve vyšla na pokračování pod názvem Pravdivý příběh, je unikátním zpracováním staré německé legendy. Autor nabízí neotřelý pohled na klasický příběh, kde se mistrně snoubí iluze s realitou a čtenář se nemůže od knihy odtrhnout, dokud nedočte poslední stránku.


Kniha vypráví o krysaři, muži bez jména a stálého bydliště, který putuje od města k městu a vyhání krysy. Tak se stane, že dojde do města Hammeln, které je celé zamořeno krysami. Jako první zde potká mladou Agnes, krásnou dívku, do které se zamiluje. Protože je to ale krysař, nejdřív zde vykoná svou práci. Konšelé mu slíbí velkou odměnu, když krysy vyžene, což on také udělá, jenže když už ve městě nejsou krysy, konšelům se zdá cena přemrštěná a odmítnou ji zaplatit.

Krysař je také velmi rozpolcen, mezi svým tuláckým srdcem a Agnes, která žije v Hammeln. Zůstat, nebo odejít? To je vlastně jedna situace, nad kterou se člověk zamýšlí někdy i v životě. Zvítězí láska nebo úděl?
V tomto případě by pro krysaře zvítězila láska, která ale bohužel neměla dlouhého trvání.

Krysař mi byl jako postava nesmírně sympatický. Neměl jméno, nebyl nikdo, byl věčným tulákem. Jeho jednání bylo pochopitelné a jeho vnitřní rozpor mezi rozumem a city reálný a přirozený.
Nebyl nespokojený, jeho život mu nevadil. Byl smířený se svým údělem krysaře, člověka, který se nikdy nezdrží, nikde nezapadne. Co ho změnilo byla láska k Agnes. Náhle si přál zůstat s ní v Hammeln, ale jeho vnitřní rozpor byl příliš velký.

Další důležitou postavou je potom Sepp Jörgen, rybář, který vše chápe až o den později. Jörgen je poblázněný do dvou dívek, které ho odmítají právě kvůli jeho zpomalenosti. Jörgen je poměrně tragikomická postava, která se nejdřív nezdá důležitá, což je ale omyl.


Zdroj 

Styl psaní je rychlý, Dyk se s ničím nezdržuje. Krátké věty udržují dynamiku příběhu a ten tak rychle plyne a velice dobře se čte. Ústy krysaře předává autor čtenáři několik myšlenek, které mi zůstaly v hlavě ještě dlouho po dočtení.

- Jsem minulost, pravil hlas.
- Jsem budoucnost, odpovídal jiný.
- Jsem krásná, mluvila minulost.
- Budu krásnější, slibovala budoucnost.
- Měla jsem vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, děla minulost.
- Budu míti vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, řekla budoucnost.
Mezi hovorem minulosti a budoucnosti, jaká to přítomnost!

(str. 46 - 47)

I přes to, co krysař udělal, zůstává kladnou postavou. Po dlouhém tuláckém životě netoužil po ničem jiném, než po lásce a spravedlnosti. Přesto, že měl neuvěřitelně mocnou píšťalu, se kterou by mohl ovlivnit kolik lidí by jen chtěl, až do konce ji nepoužíval na nic jiného, než na krysy. Ačkoliv mu bylo nabízeno mnoho svodů, nikdy nepodlehl a do konce se snažil být spravedlivý a dobrý. Ve výsledku to není on, kdo byl špatný; byly to okolnosti, které ho dohnaly k zoufalým činům.

Hodnocení: 10/10

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Omega, moc si toho vážím :)



0 komentářů:

Já

Na začátek

15:09 Tereza Vlčková 1 Comments

Ahoj :) Asi mě znáte z blogu By-one-eye, popřípadě Devil's handbag. Proč tenhle nový? No, nevím. Prostě nový začátek pro mojí "soul in tension". Uvidíme, co z toho vzejde.


1 komentářů:

Knižní nej

Nejlepší kniha, kterou jsem zatím četla

13:50 Tereza Vlčková 1 Comments


Můžu se přiznat, že tohle jsem vážně nevěděla. Nebo věděla, ale četla jsem toho už tolik, a tolik se mi toho už líbilo, že prostě ani teď nevím. Každopádně v téhle knize bylo asi všechno, co mám ráda: boží hrdina, se kterým jsem hrozně sympatizovala, tragická láska, hluboké emoce, válka, trochu té brutality, velké myšlenky... Bavilo mě to, bavilo a hodně:)


Recenze zde


1 komentářů:

Knižní nej

Knižní nej

8:08 Tereza Vlčková 2 Comments


Rozhodla jsem se také zapojit do tohoto projektu od world-of-fantasy-stories :) Jsem zvědavá, jestli to dojedu do konce :D Ale po dlouhé době mě nějaký projekt zaujal, už jenom proto, že je to podobné jako 30 days book challenge (kterou jsem nedokončila :D).

1. Nejlepší kniha, kterou jsi kdy četl/a
2. Nejhorší kniha, kterou jsi kdy četl/a
3. Nejvtipnější kniha, kterou jsi kdy četl/a
4. Nejsmutnější kniha, kterou jsi kdy četl/a
5. Nejzábavnější kniha, kterou jsi kdy četl/a
6. Nejtenčí kniha, kterou jsi kdy četl/a
7. Nejtlustší kniha, kterou jsi kdy četl/a
8. Nejnudnější kniha, kterou jsi kdy četl/a
9. Nejzajímavější kniha, kterou jsi kdy četla
10. Nejděsivější kniha, kterou jsi kdy četl/a
11. Nejdivnější kniha, kterou jsi kdy četl/a
12. Nejlevnější kniha, kterou jsi kdy četl/a
13. Nejdražší kniha, kterou jsi kdy četl/a
14. Nejnovější kniha, kterou jsi kdy četl/a
15. Nejstarší kniha, kterou jsi kdy četl/a
16. Nejvytouženější kniha, kterou jsi kdy četl/a
17. Nejkrásnější knižní obálka, kterou jsi kdy viděl/a
18. Nejošklivější knižní obálka, kterou jsi kdy viděl/a
19. Nejbarevnější knižní obálka, kterou jsi kdy viděl/a
20. Nejzajímavější knižní obálka, kterou jsi kdy viděl/a
21. Nejoriginálnější knižní obálka, kterou jsi kdy viděl/a
22. Kniha, na kterou jsi se nejvíce těšil/a
23. Kniha, která tě nejvíce NEJMILEJI překvapila
24. Kniha, která tě nejvíce NEJNEMILEJI překvapila
25. Kniha, která měla nejdelší název
26. Kniha, která měla nejkratší název
27. Kniha, kterou jsi nejrychleji přečetl/a
28. Kniha, kterou jsi četl/a dlouho
29. Kniha, o které nemůžeš ani slyšet

2 komentářů:

Recenze

Recenze: Zakázaná přitažlivost - Kateřina Petrusová

5:44 Tereza Vlčková 0 Comments

Autorka: Kateřina Petrusová
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 304
Vyprávění: Ich forma z pohledu Emily a Henryho
Ukázku si můžete přečíst zde.

Anotace: Senátorova dcera Emily má po krk života ve skleníku a potají odjede do New Yorku. Záhy je však vypátrána a musí se rozhodnout: buď se vrátí domů, nebo zůstane, ale pod stálou ochranou nepřístupného bodyguarda Henryho Trovata. Emily je rozhodnutá Henryho přesvědčit, aby ji nechal být, vše jim však začnou komplikovat city a především děsivý vánoční dárek, který jí pošle neznámý šílenec.
Překoná láska tak odlišných lidí věkový a společenský rozdíl, nebezpečí, které Emily hrozí, a především Henryho zločineckou minulost?

Kateřina Petrusová je taková česká spisovatelská stálice :) Od doby, kdy vyšla její první kniha, její příběhy čtu a nepřestávají mě hrozně bavit. I přesto, že se třeba jedná o jednodušší zápletky a celá náplň knihy je převážně pošťuchování mezi hlavními hrdiny, Katka to umí podat tak, že vás to prostě baví. Mám hrozně ráda její příběhy už jenom proto, že jsou hrozně milé a zahřejí na duši. A Zakázaná přitažlivost na tom není jinak.


Přestože mě druhý díl zklamal svou neakčností a Johnny mi v něm docela lezl na nervy, tady si svou reputaci napravil a zase to byl můj oblíbený bodyguard. A stejně jako ve druhém díle se i tady setkáváme s Paige a Mikem (ačkoliv jen přes telefon) a Robertem a Jo. Líbilo se mi zase "potkat" staré známé a je na tom vidět, že si je autorka opravdu oblíbila a těžko se jí s nimi loučí, což úplně chápu :)

Strašně mě bavily části, kdy se chlapi bavili mezi sebou, protože to autorka napsala skoro dokonale. Stejně jako Henryho části. Nechyběla sprostá slova a - ano - hříšné myšlenky, nebo spíš myšlenky na prasečinky :D. Nebudu si nic nalhávat, má je asi každý chlap, takže o to reálněji to na mě působilo. Jako kdyby si vážně měnily pero nadržený chlap a něžná blondýnka. To mě hrozně bavilo, protože ne každá autorka se dokáže vžít do mužské postavy a spoustu žen z chlapů a kluků udělá prach obyčejné fňukny nebo myšlením holky. Tohle ale není případ Katky, které se to povedlo napsat vážně dokonale. Plyšák Henry byl vážně chlap jak se patří!


Další, co se mi líbilo byla reálnost postav. A Henryho menší... problém. Nechci tady nic moc prozrazovat, protože jsem byla sama překvapená, když jsem se k té části dostala a musela jsem se hrozně smát, už jenom proto, že Em tak hrozně miluje knihy a vystudovala angličtinu. Tohle se vážně povedlo.

Teď budu jenom tiše doufat, že Katka napíše další pokračování téhle mafiánské série - třeba takový Kevin, bývalý přítel Paige, který dostal na stránkách této knihy větší prostor, určitě má svoje tajemství a bolístky, které by mu mohla pofoukat nějaká další hrdinka, no ne? :)

Ani na konci se bohužel žádná pořádná akce nekonala, ale to už jsem čekala, protože stejně je tomu v ostatních autorčiných knihách. Drží si jednu linii příběhu, ze které se o moc nevychýlí. Ale co, sakra! :D Kateřina Petrusová píše tak mile a nevtíravě vtipně, že je mi to úplně jedno. Protože tohle sice jsou mafiáni nebo bývalí mafiáni, ale v srdci to jsou prostě plyšáci. Roztomilý plyšáci!
(Prosím prosím prosím, ať je díl i o Kevinovi! :D)

Hodnocení: 9/10 

Pokud se chcete dozvědět o autorce a knihách něco víc, ze "zákulisí", určitě dejte like autorčině stránce na Facebooku :)

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment :)

0 komentářů:

Recenze

Recenze: Rozděleni časem - Bouře (Julie Cross)

9:14 Tereza Vlčková 0 Comments

Autorka: Julie Crossová
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 312
Forma: Ich forma z pohledu Jacksona

Anotace: 
Přítomnost, rok 2009. 
Devatenáctiletý Jackson je normální student... tedy téměř normální. Dokáže totiž cestovat časem. Nic nemůže změnit, jen znovu prožít to, co se už stalo. Po útoku dvou neznámých mužů se Jackson ocitne o dva roky zpět.

Minulost, rok 2007.
Jackson se nemůže vrátit zpátky do přítomnosti. Jaké tajemství ho obklopuje? Proč ho pronásledují neznámí útočníci? Stojí tváří v tvář "nepřátelům času" a musí se rozhodnout, co všechno je ochoten obětovat pro záchranu svých blízkých a možná i celého světa...



Zpátky v čase
Jackson není tak docela obyčejný kluk - umí cestovat v čase. Svěřil se o tom jen jednomu člověku - svému kamarádovi Adamovi. Společně dělají pokusy, aby jeho schopnost otestovali. Jacksonova dívka Holly o tom ale nemá ani tušení, přestože ji Adam má opravdu rád.
To všechno se ale změní, když jsou Jackson s Holly napadeni. Jackson, který se doteď dokázal posunout jen o den dozadu, utrpí šok a ocitne se o dva roky zpátky.
V minulosti musí nejen zjistit, co se stalo s jeho dívkou a jím v přítomnosti, ale musí navíc i normálně fungovat a co víc - získat si svoje budoucí kamarády i v minulosti.

Postavy
Jackson mi jako hrdina nevadil. Naopak mě ale štval Adam - takový všudybyl všeuměl. Nikdy jsem neměla ráda tyhle přechytralé génie, kamarády hlavního hrdiny, kteří všechno okamžitě ví a vyřeší. Takže Adama jsem nemusela už jen z principu.
Adamova přítelkyně Holly je potom v knize (jako ostatně i Adam) hned ve dvou verzích - 007 a 009. To mě docela pobavilo, stejně jako to, že Jackson uměl být i docela vtipný.

Cestování v čase
Celé vysvětlení a princip cestování v čase mi přišel poměrně nelogický, jako ostatně valná většina knih, ve kterých se cestuje v čase. Pokaždé to má spoustu mezer, něco vždycky zbude nedomyšlené a nebo se nabízí tisíce otázek "co by kdyby".


No a nakonec tam přišla CIA. To už jsem nad knihou trošičku ohrnovala nos, protože, přiznejme si, iluze reálnosti vymizela. "Čau, jmenuju se Jackson a jsem úplně normální. Ale umím cestovat časem. Jo a můj táta je možná agent CIA, co mám dělat?" Asi takhle bych popsala první polovinu knihy. To mě opravdu otrávilo, protože jsem to autorce prostě nemohla uvěřit.

Naštěstí to ale poměrně spravila druhá polovina, kde byla už i nějaká ta akce. Závěr knihy mě bavil asi nejvíc, nechyběla tam akce a napětí. Celkově mě kniha bavila, i přes některé momenty, které jsem prostě nedokázala pochopit. Nebo momenty, kdy bych postavy nejraději propleskla, aby se vzpamatovali.

I přes to, že má kniha svoje mouchy, se mi četla příjemně a navíc hrozně hezky voněla :D Takže dlouhý školní den mi s ní byl hned milejší. Jedná se o takovou četbu, ve které se sice dá najít dost nesrovnalostí, ale zároveň i akce, napětí a romantiky.

Hodnocení: 6/10

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment, moc si toho vážím :)


0 komentářů:

Knižní "WTF" momenty

4:59 Tereza Vlčková 2 Comments

Určitě se to stalo nejednomu z nás: čteme, čteme, a najednou některá z postav udělá nebo vypustí z úst něco, nad čím nám vyjede obočí do půlky čela. Cílem tohoto meme je podělit se s úryvky (bez spoilerů!), nad kterými jsme se zasmáli nebo se plácali do čela.

Snad vás alespoň trochu zaujalo a podělíte se o scény, které vám vážně nejdou na rozum. Budu moc ráda, když se zapojíte.




2 komentářů:

Kay

Books make me fly :)

9:57 Tereza Vlčková 3 Comments

 Fotka, se kterou jsme vyhráli cenu v soutěži na Knihcentru :D
I když lidé létat nedokážou, knížky jim k tomu můžou pomoct, jako mně :)

3 komentářů:

Typy

Jak (ne)začínat příběh, aneb "vstala jsem a..."

5:14 Tereza Vlčková 2 Comments




Možná se vám to zdá logické, když nevíte jak začít. Prostě začnete něčím, co zažíváme každé ráno - probuzením. Haha, ne. Pokud vašeho hrdinu po probuzení nečeká něco mnohem zajímavějšího než vyčištění zubů, při kterém obdivuje svoje krásné oči, učesání se, při kterém obdivuje nádherné lesklé vlasy, snídaně a odchodu do školy, od tohoto začátku se držte dál.


Zazvonil budík a já vstala. "Ne, zase škola, sakra!" povzdychla jsem si a hrabala se z postele do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby. Dívala jsem se do svých azurově modrých očí, než jsem si na ně nanesla řasenku, a protože jsem byla se svým vzhledem spokojená, ani jsem nepřidávala linky. 

Potom jsem si učesala svoje kaštanově hnědé vlasy s červenými odlesky a vyčesala si je do culíku. Nebo že bych si radši udělala cop? napadlo mě, takže jsem si je rozpustila a upletla si cop.
Pak jsem si šla vybrat oblečení a vzala jsem si světle modré tílko, krajkově černou podprsenku a kalhotky ze stejného setu, k tomu fialové legíny a šla jsem do školy. 

Ještě předtím jsem se ale rozhlédla  po svém pokoji. Ode dveří naproti je stěna s policemi a oknem. Na posteli leží modrý přehoz a mám žlutě vymalováno. Moje maminka Evelyn je totiž architekta a je dost bohatá, aby mi to mohla koupit. Můj tatínek s námi nežije.
A tak jsem šla do školy.

NEEEE!

 Rozhodně se vyvarujte popisu ČEHOKOLI hned na začátku. Není to úvod jako úvod, hrdina nevyplňuje dotazník, kde se představuje. Pokud jste dobrý spisovatel, přímých popisů by mělo být je pomálu. Dají se použít schválně a cíleně, třeba při popisu nové postavy, ale rozhodně nesypejte na čtenáře popis hlavního hrdiny hned v první kapitole. Když tohle čtu, většinou si už dílo zařadím do kategorie "amatérské a začátečnické" a čekám už jenom na upíry, vlkodlaky a dva dokonalé kluky peroucí se o hrdinčino srdce. A většinou se jich taky dočkám.

Je logické začít právě takhle, ale originální to vůbec není. Četla jsem nespočet povídek na blozích, které začínaly přesně obdobou na výše zmíněné "Vstala jsem a..." Třebaže mohou potom pokračoval dobře, jak se autor během psaní vyvíjí a zlepšuje, podobné začátky jsou právě výsadou nezkušených.

Neříkám, že začít knihu probuzením je špatné. Rozhodně ne, pokud se něco zajímavého děje. Když například hrdinu hned ráno přepadnou, bude to dobře. Když po probuzení povede rozhovor s někým důležitým, bude to dobře. Když se probudí na jiné planetě, bude to dobře.

Ale když se probudí a popíše, jak vypadá, jak vypadá jeho pokoj a rodiče, co měl ke snídani, co si oblékl, rozhodně to čtenáře příliš nezaujme. Naopak možná odradí. Nechci hned v první kapitole slyšet, jak dokonalý váš hrdina je nebo jaký má pokoj.




"Ty jsi asi vážně úplně blbá, co?" prskla na mě Emily.
"Já?" vyhrkla jsem pobouřeně. "Já jsem ti přece říkala, ať tam nechodíme, hned na začátku!"
Byla jsem na ni naštvaná stejně jako ona na mě. Kvůli takové pitomosti...
Zatnula jsem nehty do dlaní a zhluboka se nadechla. Ne, nechci se hádat, nechci si nadělat zle, ale Emily pochybila, to ona, ne já!

Není tohle lepší? Čtenář je hned zvědavý, proč se hrdinka s někým pohádala a dá se tak také skvěle odhalit její nitro a její chování a pohnutky, aniž by člověk musel použít nějaký přímý popis. Akorát na barvu vlasů obou dívek si čtenář bude muset počkat, ale s tím se myslím smíří :D



Čím rozhodně nezačínat:
- popisem hrdiny
- popisem děje (dvě stránky popisu cesty do školy nebo jeho ranní hygieny?)

Jak začít?
- přímou řečí/rozhovorem
- akcí
- překvapením (probuzení na Marsu se počítá :D)
- nějakou neobvyklou větou, po které může čtenář trochu tápat a navnadí ho, aby se dozvěděl, co to znamená




A které první věty si pamatuje vy? Které vás zaujaly a které naopak odradily?
Napsali jste někdy něco, co začínalo přesně jako výše zmíněné? :D

2 komentářů:

Úvahy

Nečteš? Nekomentuj

13:54 Tereza Vlčková 8 Comments



Jak si pročítám různé blogy, nejen ty svoje, přijde mi, že skoro pod každým článkem vidím komentáře typu "Krásný článek, super příběh, to se ti fakt povedlo..." Případně jenom reakce na jednu dvě věty z článku.
Abych to zkrátila, zkrátka komentáře, místo kterých by jejich autor mohl jasně napsat "nečetl/a jsem, ale něco napsat musím."

Vždycky mi nad tím tak trochu zůstává rozum stát. Mně samotné by to přišlo vyloženě trapné, psát něco takového, ale 90% lidem, kteří takovéhle komentáře píšou, to ani nedojde. Proboha, když mě článek nezajímá a píšu jenom proto, abych na sebe upozornila, můžu rovnou napsat "nečetla jsem to, ale chci, abys šla na můj blog", no ne? Vyšlo by to nastejno a tupost onoho pisálka by trochu otupila upřímnost.
Stalo se mi to nejednou, vlastně skoro pod každým článkem se jeden dva takový najdou. Například jsem psala ne zrovna milou recenzi na knihu, kde převládala kritika, a jedna dáma mi pod to napsala: "Vypadá to úžasně, že bych našla prima čtení?"

Co je vlastně problém? Dlouhý článek, který se nikomu nechce číst? Nepřehlednost? Nedostatek času?
Ne. Tohle je zkrátka hloupost těchto lidí.
Člověk si na to časem zvykne, ale i tak mě to nepřestává dostávat, ačkoliv už čtu tyto komentáře jenom s úšklebkem. Je jednoduché napsat k designu, že je krásný; k recenzi, že je kniha úžasná; k meme, že je super; ale pokud  lidé vidí nějaký delší text, třeba úvahu nebo povídku, už je to na ně moc.

Je pravda, že když vidím komentář takového typu, na blog onoho člověka jdu s jednou myšlenkou: "Co to je za tupce?" a potom odcházím bez jakékoliv odezvy, kromě nutkání napsat na oplátku něco podobného pod článek, se kterým si dal/a práci.
Naproti tomu, když mi někdo napíše komentář k tématu, projeví zájem, to mě potěší a na jeho blog jdu mnohem radši a komentář mu oplatím ráda.

Pokud to nečtu, tak to nekomentuju, to je moje rada. Rozhodně víc potěší tři komentáře od lidí, kteří článek četli a ví, o čem byl, než deset, z kterých bude polovina úplně mimo. Jenže je mi jasné, že to nezměním. Že tímhle článkem nikomu nepromluvím do svědomí, maximálně o pár komentářů přijdu. Ale mě to zkrátka nedalo, člověk si občas musí zakritizovat, zapomlouvat. Tohle téma je skoro věčné, jako lidská blbost. Ale pokud se nad tím alespoň jeden člověk zamyslí, bude to úspěch :).

8 komentářů:

Typy

Píšu knihu, povídku, básničky - Kam s tím? #2

7:15 Tereza Vlčková 0 Comments

Dnes vám chci představit dva další servery, na kterých může publikovat svá díla. Proč jsem je nezveřejnila s minulým článkem? Protože se od předchozích třech serverů liší tím, že se sice můžete zaregistrovat, ale admini vás musí schválit, abyste mohli publikovat články.


Bez hranic je první server, která vám chci představit. Jak už jsem psala, můžete si založit profil, ale pokud chcete publikovat články, musíte napsat na administraci a poslat jim něco o sobě a krátkou ukázku své tvorby.
Pokud vás vezmou, můžete napsat článek, ale opět musíte čekat, než ho zkontrolují a nastaví k vydání, což může trvat poměrně dlouhou dobu.


Snílkov je dnes druhým (a posledním) portálem, který chci představit. Vede ho známá blogerka Syki a postup je stejný jako u předchozího serveru. Všechny obrázky musíte poslat admince, formátování článků a jejich úprava podléhá také jí.
Bohužel tento portál je poslední dobou docela neaktivní, ale pokud se zkusíte přihlásit, možná to budete právě vy, kdo ho oživí :)


Jak už jsem psala, nevýhoda u obou těchto portálů je nutnost schválení administrátorem. Stejně tak je složitější nahrávání obrázků. Zkrátka nemůžete být tak docela svým vlastním pádem, což mi příliš nevyhovuje, ale obě tyto stránky mají jistý punc toho, že se tam dostanou opravdu jen ti "lepší" autoři, díky sítu adminů a přijímacího e-malu.

Je to zkrátka jen na vás, které portály zvolíte. Můžete zkusit úplně všechno a uvidíte, kde budete mít největší úspěch. Já jsem třeba na všech :)


Doufám, že vám článek pomohl. Jeho první část najdete TADY.

Pokud máte dotazy, klidně se na cokoli ptejte.

Pokud se chcete podělit s podobnými servery, piště do komentářů, ať mám o čem psát další článek na tohle téma. Sama totiž víc podobných serverů neznám :D

0 komentářů:

Úvahy

Romány pro náctileté nemají hloubku (?)

12:19 Tereza Vlčková 8 Comments

K tomuhle článku mě inspirovala učitelka češtiny. Konstatovala: "Ty hodně čteš, viď? Nevím ale, jak kvalitní literaturu." Narážela tím na románek Bouře času, který jsem tehdy četla. Přiznejme si, ten román sračka skutečně je, to je ale věc druhá.



Ano, čtu hodně a to převážně literaturu pro náctileté nebo různé románky. Ale je mi sedmnáct, tak si to snad můžu dovolit, ne? Ano, mám ráda i Remarqa a klasika mi přináší hodně, ale to ještě neznamená, že když autor/ka napíše román pro náctileté, je to nutně sračka, která nemá hloubku, myšlenku a smysl. 

Nebo snad kategorie "Pro mládež" přináší nutně jenom sračky a braky, ve kterých čtenář nenajde žádné otázky a odpovědi a žádnou hloubku?

Nepopírám, že knihy pro náctileté jsou většinou o něco jednodušší. Hlavní hrdinové můžou být idealizovaní, dokonalí, krásní, příběh může prostý silnějších emocí, dějová linka se nemusí zaměřovat na hrdinovo nitro a autor nemusí usilovat o nic víc, než čtenáře pobavit. Ale rozhodně to tak není u všech.

Copak když autor za hrdiny zvolí náctileté děti, bude mít kniha menší dosah a nebude mít hloubku? Rozhodně si to nemyslím, ale přesto se na to mnoho lidí právě takhle dívá. Vždyť knihy pro cílovou skupinu náctiletých píšou hlavně dospělí autoři. Většinou to jsou ženy, dospělé ženy, ale i já ve svých sedmnácti letech čtu se zvednutým obočím a někdy mám chuť knihu vyhodit rovnou z okna, protože tak naivní a hloupoučký příběh bych nenapsala ani já ve svých "telecích letech". To se potom člověk skutečně podivuje nad tím, jak někdo dospělý mohl napsat takovou hloupost.

Ale stejně tak naivní může být i příběh čtyřicetileté ženy nebo muže, ne? Nebo se snad se zvyšujícím se věkem hrdinů zvyšuje i kvalita příběhu a jeho čtenářský dosah?

Já osobně si myslím, že čtenáři v příbězích určených teenagerům už zkrátka nehledají otázky a odpovědi, hlubší myšlenky a symboliku. Předem je odškrtnou jako idealizovanou pohádku určenou jenom pro pobavení, která není prakticky o ničem a má čtenáře jen pobavit a pomoct mu zabít pár hodin.

Jasně, dospělý hrdina toho prožil více a jeho smýšlení je také jiné, ale myšlenky předávané teenagerem můžou být úplně stejně úderné a burcující, právě kvůli jeho nízkému věku. Takový příběh o smrti, zradě, násilí může být o to silnější právě protože jeho vypravěčem bude ještě skoro dítě.


Ano, děti mají právo být naivní, teenageři mají právo věřit svým ideálům a pohádkám, ale takovýmhle pohádkám mnohdy věří i dospělí, kteří  píšou. Myslím si, že příběh od náctiletého autora o náctiletých hrdinech je mnohdy mnohem reálnější a lépe konstruovaný, než podobné knihy od dospělých autorů. Ale nemluvím tady o autorech - to je jedna věc. Mluvím tady o žánrech, které knihy už předem škatulkují. Označení žánr "pro náctileté" už předem z okruhu čtenářů vyškrtává ty starší. A možná právě to je někdy ta chyba.
Je sice pravda, že dospělý čtenář častěji sáhne po knize s hrdiny ve vyšším věku a nebude si část o patnáctiletých dětech, když třeba takové sám vychovává. Ale proč je příběh a myšlenky vyřčené a prožité teenagerem uznávaný méně?

Co je ale skutečně smutné je, že většina románů pro teenagery skutečně je naivní a hloupoučká. Není to nic víc, než brak. To poznávám ve svých sedmnácti i já a divím se, jak dospělá (nejčastěji) autorka může něčemu takovému skutečně věřit a něco takového napsat. Ale přesto se mezi kvanty takovýhle knih najdou i dobré. Knihy, které předávají myšlenky a poselství pro své čtenáře. Knihy, které poučují. Knihy, které jsou určeny pro náctileté, ale mají hloubku. A myslím, že pokud člověk nějaké takové knize věří, kniha mu něco přinesla, rozhodně to není odpad.

Pravda ale je, že většina knih zabývajících se hlubšími myšlenkami, smyslem života nebo smrti, obrazy společnosti nebo existenčními otázkami má skutečně starší postavy a je zasazena do jiného prostředí než je střední škola. Ale proč? Mají snad autoři pocit, že kdyby jejich hrdinům bylo náct, kniha by neměla takový dopad a u nikoho by nevyvolala otázky, nikdo by se nad ní nezamyslel? Já myslím, že by to tak nebylo. Kdyby se tímto oslovili teenageři, jejich odezva by určitě byla, a nebojím se říct, že možná i procítěnější a hlubší.



Jsme sice teenageři, ale nejsme úplně pitomí. I mně leží podobné existenční myšlenky a otázky v hlavě, ale nějakou zběžnou odpověď na ně jsem v dívčích románech zatím našla jen zřídka (Hvězdy nám nepřály, Tak padne náš svět). Jinak jsem našla odpočinek, zábavu, odreagování od reality, občas nějakou myšlenku, nad kterou jsem se trochu pozastavila. Knihy mě třeba strhly, hltala jsem je, ale nenašla jsem žádné otázky ani odpovědi. Obrovskou hloubku jsem naopak našla v Na západní frontě klid, jejíž hrdina je osmnáctiletý kluk. Je to proto, že autor píše o válce a sám ji prožil? Je to proto, že není napsaná pro žánr "-náct"?

Můj názor je opět rozpolcený. Každopádně si myslím, že pokud někdo čte jen knihy pro náctileté, ještě to neznamená, že nečetl ani jednu skutečně kvalitní knihu. Naopak. Myslím, že některé knihy pro náctileté by se skutečně mohly zařadit mezi klasickou četbu.

Určení věkové kategorie rozhodně neurčuje i kvalitu knih, které jsou do ní zařazeny. Jen to některým lidem prostě nedochází, že i příběh očima náctiletého hrdiny může být stejně hluboký, jako příběh očima dospělého.

8 komentářů:

K maturitě,

Recenze: Božská komedie - Dante Alighieri

6:37 Tereza Vlčková 1 Comments




Autor: Dante Alighieri
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 948
Forma: Epos

Anotace: Na začátku Božské komedie se autorovo alter ego ocitne v temném lese symbolizujícím jeho hříchy. Ačkoliv se snaží dostat ke světlu, velmi brzy zjistí, že cestu mu blokují pýcha, smyslnost a chamtivost zobrazené jako lev, pardál a vlčice. Zoufalý Dante se musí vrátit zpět, ale po chvíli se mu zjeví slavný římský básník Vergilius. Ten se stane jeho průvodcem na cestě z Pekla přes Očistec až ke spáse. Dílem autor vzdává hold své zesnulé lásce Beatrice a zároveň vytváří alegorický obraz středověkého světa plného konfliktů a úpadku hodnot. Kniha patří mezi nesmrtelná díla italské literatury a významně ovlivnila celou evropskou kulturu.





Peklo, očistec, ráj

Autor sám se na začátku díla ocitá v Pekle, kde ho ohrožují tři šelmy symbolizující pýchu, chamtivost a smyslnost. Jeho milá, zemřelá Beatrice mu ale posílá básníka Vergilia, který se stává jeho průvodcem. Postupně se Dante dostává z Pekla do Očistce, ve kterém jsou hříšníci rozděleni do devíti kruhů podle závažnosti jejich prohřešků a ve kterém rozmlouvá s mnoha filozofy, teology, vladaři... Když se po šesti dnech sedmý den dostává k Ráji, kam s ním už Vergilius jakožto pohan nesmí, doprovází ho Beatrice, zbožštěný ideál Dantovy lásky. 
Celý text je eposem, příběhem vyprávějícím o putování hlavního hrdiny. Dante v ní zachytil hledání odpovědí na otázky smrti, života, společnosti, politiky a obraz tehdejší společnosti.

Delacroix: Dante a Vergilius v pekle

Forma, jazyk

Kniha je z dob renesance a je psaná ve verších. To samo už svědčí o tom, že překlad do češtiny byl náročný a i přes několik překladatelů, kteří se o něj postupně zasloužili (Doucha, Vrchlický, Vrátný, Mikeš...) Nebylo možné zachovat jak původní slovosled a verše a také význam, takže je slovosled poměrně těžký a mnohdy se mu dá obtížně porozumět.
Text obsahuje spoustu metafor, přirovnání, alegorií, symbolů (číslo tři) a dalších uměleckých prostředků.

Hodnocení

Kniha je rozdělena na tři části, z nichž za každou je výklad, což je dobře, protože čtenář ne vždy zpěvu porozumí. Jedná se o poměrně náročnou četbu, která se rozhodně nehodí pro každého. Já jsem si musela poměrně dost úseků číst několikrát a pomalu, abych jim porozuměla, přesto ale nemám pocit, že rozumím úplně a všemu. Nevím, na kolik je to zásluha jazyka a nakolik mého výkladu a porozumění.
Božská komedie dílo, na které by si měli troufnout opravdu jen někteří, ať už kvůli jazyku nebo porozumění textu jako takovému. 

Na závěr se samozřejmě nesmím zapomenout zmínit o obálce, který je velice povedená, stejně jako design celé knihy. Kniha má malý formát, takže jsem jí během čtení mohla brát všude s sebou :D

Celkově nemůžu hodnotit v bodech, protože někdy jsem z textu opravdu nebyla vůbec moudrá, ale na druhou stranu jsem cítila jeho hodnotu a výraznou symboliku. Přiznávám, že jsem měla co dělat, abych knihu místy nepřestala číst, když na mě text byl příliš nesrozumitelný nebo hutný. Vytrvala jsem ale, a jsem za to ráda, protože jsem konečně přečetla dílo, které ovlivnilo tolik dalších umělců v průběhu několika století až do současnosti.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega, moc si toho vážím :)

1 komentářů:

Diskuze

Diskuze #1: Jak dlouho píšete jednu recenzi?

11:25 Tereza Vlčková 12 Comments


Ahoj :) Mám tady první diskuzi na tomto blogu. Pravda, není moc zimní, když venku za oknem je skoro jaro (doufám, že to tak vydrží :), ale jinej nápis prostě nemám :D

Takže, dnešní otázka zní jednoduše:
Jak dlouho píšete jednu recenzi?
Čtete jí  ještě před zveřejněním? Měníte několikrát nadpisy, nebo už máte "hodnotící kategorie" předem připravené? Jak moc si dáváte záležet? 

Jsem zvědavá na všechny vaše odpovědi :)

12 komentářů:

Kritika,

Škola noci: Velmi kritická recenze

12:40 Tereza Vlčková 0 Comments

Už ani nevím, jak dlouho tomu je, co jsem četla poslední knihu o Škole noci, ale našla jsem tuhle svoji kritickou recenzi a nemůžu se o ní s vámi nepodělit. Napadlo mě, že bych si mohla půjčit nějakou tuhle knihu a znovu si jí přečíst, ale už si připadám totálně odtržená od toho naivňoučkého světa, který autorky v těhto knihách stvořily :D


Jako každý upíří a fantasy fanoušek jsem četla snad všechno, co v žánru Young fantasy, Fantasy a Urban fantasy vyšlo. Musím říct, že jsem narazila na lepší a horší knihy, realističtější a méně realistické, atd. Když jsem na jednom blogu četla o tom, kolik dílů Školy noci se plánuje, zůstala jsem jenom zírat. Přemýšlela jsem, o čem to proboha všechno bude? Když jsem se ale prokousala k šestému dílu, došlo mi, že celá série je tak vymyšlená a nerealistická blbost, že autorky nebudou mít problém vymyslet dalších padesát dílů.
Pokud jste Školu noci nečetli, nevím, jestli vám mám doporučit, abyste ji četli, nebo ne. Kniha má něco do sebe, je celkem čtivá, a pokud jste dobrý čtenář a máte volný den, máte jednu přečtenou za odpoledne.
Jenže... Rozhodně od knih nečekejte nějaké extra promyšlené smyslupné dialogy, nečekané zvraty nebo něco, co se děje v každodenním životě.

Zoey Redbirdovou označí jako upírku, a ona musí odejít od svého nevlastního otce, matky a sourozenců do internátní Školy Noci - školy pro mladé, označené upíry. Abych to rozvedla: ještě nedovivinutí upíři - nebolil mláďata (to by mě naštvalo) mají na čele obrys měsíce. Jenže Zoey má plně vyvinuté znamení, ovládá všechny čtyři živly (ano, upíři můžou ovládat známé čtyři živly + ducha) a je prostě úplně nejvíc nejlepší.
Na škole si hned najde kamarády, kteří spadají do trapně vymezených charakterů, které jsou čtenářům v každé knize připomínány - Shaunne a Erin vypadají jako dvojčata, ačkoliv je každá úplně jiná vzhledem. Damien je gay jako poleno. A Stevie Rae je vesnická BFF Zoey. Pak je tu taky mrcha Afrodita, a Damienův kluk Jack, který se chová jako devítiletý malý kluk, než sedmnáctiletý. Prostě mě štve, že všechny postavy mají jasně určené charaktery, spadají do jedné a pořád té samé škatulky, během děje nijak nepřekvapí, ba naopak. Když je dojemná situace, už si říkám, kdy se tam Jack rozbrečí jako malá holka - a v dalším odstavci se opravdu rozbrečí. V debatě čekám, kdy Shaunee trapně doplní Erininu větu, a kdy Stevie Rae prohodí něco buranského. To je první, co mi vyloženě vadí. Myslím, že každá postava by neměla spadat jen do jedné kategorie, ale měla by mít víc povahových rysů a schopnost něčm překvapit, protože jinak to vůbec nemá cenu.


No a pak tu jsou taky kluci Zoey - lidský kluk Heath, se kterým chodila na lidské střední. Pořád za ní dolejzá a vždycky, když na to přijde, obětuje se. Potom je tu Erik - sexy upírský literární fanoušek. Ten mě snad jako jediný něčím překvapil, protože ač ho autorky na začátku série vykreslovaly jako dokonalého, hodného chlapečka, v dalších dílech se pěkně vybarvil. A další Zoeyin kluk - James Stark, mimořádně nadaný lukostřelec, který se zapřísáhnul být jejím bojovníkem. Jo, a taky nesmrtelný anděl Kalona, který je do Zoey(iny duše) blázen, protože Zoey je ještě ke všemu převtělením idiánské panny, kterou kdysi dáávno vytvořili Čerokézské čarodějky, aby Kalonu uvěznily.
Jó, a taky upíří básník - Loren Blake, kterému Zoey podlehla tak snadno, že jsem se musela divit, že nevlezla do postele každému jedinci mužského pohlaví který se na ni kouknul.

Pokud jste sérii nečetli, říkáte si asi "Ty vole, to je nějak moc, ne?", ale ano, doopravdy to tak je.
Zoey prostě není v ničem jako normální lidé - ihned v nové škole zapadla, měla tři životní lásky, má schopnost vládnou pěti živlům, je to oblíbenkyně upíří bohyně, je idinánka, převtělení magické panny a kdo ví, co všechno ještě.
Jo, Zoey je prostě dokonalá, oblíbená a předurčená zachránit svět. Chápu, že by každá hrdinka knížky měla být neobyčejná, ale ne tak megalomansky a okatě.
No a na to, jak je Zoey nadaná mi přijde úplně blbá. Při každé situaci fňuká, a raději se nechá zachraňovat od ostatních, než aby použila svoje schopnosti.


Další, co mě udivovalo bylo, že Zoey za každý "dobrý skutek" obvykle na konci knihy dostala nové tetování, které - nečekaně - žádný jiný upír nemá. Nejdřív to byla ramena, záda, hrudník, dlaně, a já nevím, co všechno ještě. Přemýšlela jsem, že na konci série bude Zoey celá modrá, od všech těch tetování. V šestém díle se tetovací období ale trochu upraví, no však uvidíte sami.

Jo, a aby toho nebylo málo, není neobyčejná, nevídaná a neslýchaná jenom Zoey, ale speciální schopnosti mají i její předvídatelní kamarádíčci. Všichni ovládají jeden ze čtyř živlů, aby mohli společně se Zoey vyvolávat kruh na uctění bohyně, či co to vlastně dělají.

SPOILER na druhou a třetí knihu! Její nejlepší kamarádka Stevie Rae také ve druhé nebo třetí knize umře - ale vrátí se zpět jako nové, červené mládě, a posléze se stane červenou velekněžkou, stejně jako pár dalších lidí v Zoeině životě. KONEC SPOILERU
Celé mi to přijde hrozně trapně okaté, protože kdyby se to nedělo kolem Zoey, všichni mrtví upíři by zůstaly prostě mrtví.


Ale teď už něco mimo příběh - jak už asi každý ví, autorky knihy jsou matka P.C. s dcerou Kristin. Přijde mi ale, že Kristin se podílí maximálně na vytváření pubertálních sraček, když si dovolím ostřejší výraz.
Jasně, chápu. Mají to být puberťáci. Jenže někde mi chování a hlavně dialogy postav přijdou tak trapně vyumělkované a hlavně nereálné. Myslím, že autorky trochu přestřelily, jelikož žádný teenager by se nechoval jako postavy v této sérii.

Další, co se mi vyloženě nelíbí je chování Jacka. Jasně, autorky tam daly "buznu", skvělý. Jenže kdo říká, že se gayové musí rozbrečet u každé příležitosti a musí se chovat jako jedenáctileté holky?

Něco k dobru ale knihám musím připsat - někdy se autorkám něco povede. Třeba Zoeyin nevlastní otec - náboženský fanatik, který nenávidí upíry a jinou víru než tu svou.

Závěrem mi přijde, že autorky do knížky nastrkaly všechno, co jim přišlo pod nos. Už se těším, až tam přilétne UFO, nebo se tam objeví George Bush.

Další mínus je, že jsem skončila u sedmého dílu a osmý si koupila až po pár měsících. Chtěla jsem číst, jenže... Ztrácela jsem se v ději. Prostě je tam toho tolik, tolik linií děje, tolik kombinovaných sraček, že udržet čtenářovu pozornost a přesto v každé knize nevysvětlovat co se kdy stalo a kdo je kdo je možné jedině když to čtete rychle po sobě, nebo vás to skutečně baví, což není a nikdy nebude můj případ.

Zoey je výplodem dvou autorek - Kristin a Personal Computer. Ne, klid. Kristin a P.C, stejně jako celá série. Tím pádem se nám tady sešlo hned dvojnásobně víc ideálů. Zoey je oblíbenkyně bohyně, pochází od Čerokézů, má super misteriózní čarodějnickou grandmamá, ovládá čtyři živly a ducha, má tetování i na prdeli, protože se těší přízni, má kluka na každou noc jednoho a kamarády, kteří ji pro soucit čtenáře čas od času zradí, jinak jsou ale parta ve který to skvěle šlape a všichni se milujou. Zapomněla jsem na něco?


Plus, situace. Autorky staví Zoey do různě zapeklitých situací, a podle mě ani předem nepřemýšlí, jaké to bude mít následky a hlavně rozuzlení. Takže si tam nastrčí skutečnosti, která do teď byla úplně nemyslitelná a je to slátanina, na které je naprosto vidět, že ji tam strčili právě kvůli rozuzlení situace.

Každopádně se knihy se dobře čtou, a rychle plynou - jedna se odehrává např. jen ve třech dnech, takže pokud po nich sáhnete, určit nebudete litovat tím způsobem, že byste bušili hlavou do zdi. (Spíš budete jen tiše obracet oči v sloup a řečnicky se ptát "Další tetování?" - "Další kluk?" - "Je Zoey FAKT tak blbá, nebo si na to jenom hraje?")

Je ale fakt, že do jisté míry to jde. První, druhý díl se mi líbili docela dost. Jenže občas prostě platí, že čeho je moc, toho je příliš, a na to by autorky měly pamatovat. 

0 komentářů:

K maturitě,

Recenze: Bílá nemoc - Karel Čapek

9:29 Tereza Vlčková 3 Comments




Autor: Karel Čapek
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 112
Forma: Divadelní hra - drama

Anotace: Ve své hře z roku 1937 ukazuje Čapek svou obavu z fašismu a předvídá vypuknutí války. Hlavní postava, soucitný doktor Galén, objeví lék na nebezpečnou nemoc, léčí však jen chudé. Mocné muže – politiky a průmyslníky - léčit odmítá, dokud od nich nedosáhne příslibu, že zruší zbrojení a nevyhlásí válku. Přes veškerou jeho snahu však události naberou tragický spád.
Tato hra ve své době natolik oslovila, že se již roku 1937 dočkala filmového zpracování pod režijní taktovkou Hugo Haase, který ve filmu rovněž ztvárnil hlavní roli.



O čem kniha je?
Na světě řádí bílá nemoc. Jde o nemoc, kterou můžou chytit jen starší lidé a která způsobuje bílé skvrny na těle. Ty potom začnou zapáchat a člověk na tento mor brzy zemře. Přes všechny snahy lékařů se jim nedaří najít lék. 
Potom se ale objevuje doktor Galén. Idealista, který od Dvorního rady dostává pokoj na klinice na experimentální léčbu. A světě div se, jeho metoda opravdu funguje. Jenže doktor Galén léčí jen chudé a za vyléčení bohatých požaduje jednu věc - mír. Jako doktor na frontě viděl mnoho zdravých lidí umírat, takže výměnou za vyléčení chce zastavit válku, která má brzy vypuknout.

Dvorní rada, Maršál a baron Krüg, bohatý výrobce munice, na jeho podmínky ale nechtějí přistoupit, a to ani když se nakazí. Když už vše ale vypadá, že dopadne dobře, lidé chtějí raději válku, než mír.

V knize vystupují  i postavy matky a otce. Otec je zaměstnaný u barona Krüga a díky bílé nemoci, na kterou zemřelo již mnoho lidí, se mu dostává povýšení na vedoucího účtárny. Když se ale matka nakazí, on se omítá vzdát se své pozice i výměnou za vyléčení své ženy. Oba dva zastupují naprosto obyčejné lidi, kteří žijí obyčejný život a ani si nepřipouští, že je může také něco ohrozit.

Válka nebo nemoc?
Na knize je znát Čapkova obava z války a předpoklad, že vypukne. Zároveň je zde prozíravě zachycená lidská povaha. Všem je milejší válka, než vyléčení z bílé nemoci výměnou za mír. Když se Maršál, který celou zemi (do doby než se nakazil) burcoval k válce, prohlédne a uvědomí si, že je lepší být zdravý a živý než vést válku, už je pozdě.
Čapek ukazuje společnost, která raději oslavuje válku než mír, a proti ní staví idealistického doktora Galéna, který nakonec končí tragicky.

Závěrečné hodnocení
Kniha mě příjemně překvapila a její čtení jsem si užila. Ubíhala rychle a autorovi se podařilo realisticky a přesto s nadhledem a ironií zachytit lidskou hloupost a pošetilost.  
I díky tomu, že je napsaná jako divadelní hra a navíc je docela krátká, četla se mi velice dobře. Je upravená do moderního jazyka a děj rychle ubíhá. Také se mi moc líbil malý formát a obálka. 
Jedná se o nenáročnou klasiku, která se čte skoro sama, přesto ale čtenáře nutí přemýšlet a zamyslet se nad lidmi jako takovými i nad sebou samým.

Hodnocení: 90%

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega.



3 komentářů:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)