Typy

Jak (ne)začínat příběh, aneb "vstala jsem a..."

5:14 Tereza Vlčková 2 Comments




Možná se vám to zdá logické, když nevíte jak začít. Prostě začnete něčím, co zažíváme každé ráno - probuzením. Haha, ne. Pokud vašeho hrdinu po probuzení nečeká něco mnohem zajímavějšího než vyčištění zubů, při kterém obdivuje svoje krásné oči, učesání se, při kterém obdivuje nádherné lesklé vlasy, snídaně a odchodu do školy, od tohoto začátku se držte dál.


Zazvonil budík a já vstala. "Ne, zase škola, sakra!" povzdychla jsem si a hrabala se z postele do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby. Dívala jsem se do svých azurově modrých očí, než jsem si na ně nanesla řasenku, a protože jsem byla se svým vzhledem spokojená, ani jsem nepřidávala linky. 

Potom jsem si učesala svoje kaštanově hnědé vlasy s červenými odlesky a vyčesala si je do culíku. Nebo že bych si radši udělala cop? napadlo mě, takže jsem si je rozpustila a upletla si cop.
Pak jsem si šla vybrat oblečení a vzala jsem si světle modré tílko, krajkově černou podprsenku a kalhotky ze stejného setu, k tomu fialové legíny a šla jsem do školy. 

Ještě předtím jsem se ale rozhlédla  po svém pokoji. Ode dveří naproti je stěna s policemi a oknem. Na posteli leží modrý přehoz a mám žlutě vymalováno. Moje maminka Evelyn je totiž architekta a je dost bohatá, aby mi to mohla koupit. Můj tatínek s námi nežije.
A tak jsem šla do školy.

NEEEE!

 Rozhodně se vyvarujte popisu ČEHOKOLI hned na začátku. Není to úvod jako úvod, hrdina nevyplňuje dotazník, kde se představuje. Pokud jste dobrý spisovatel, přímých popisů by mělo být je pomálu. Dají se použít schválně a cíleně, třeba při popisu nové postavy, ale rozhodně nesypejte na čtenáře popis hlavního hrdiny hned v první kapitole. Když tohle čtu, většinou si už dílo zařadím do kategorie "amatérské a začátečnické" a čekám už jenom na upíry, vlkodlaky a dva dokonalé kluky peroucí se o hrdinčino srdce. A většinou se jich taky dočkám.

Je logické začít právě takhle, ale originální to vůbec není. Četla jsem nespočet povídek na blozích, které začínaly přesně obdobou na výše zmíněné "Vstala jsem a..." Třebaže mohou potom pokračoval dobře, jak se autor během psaní vyvíjí a zlepšuje, podobné začátky jsou právě výsadou nezkušených.

Neříkám, že začít knihu probuzením je špatné. Rozhodně ne, pokud se něco zajímavého děje. Když například hrdinu hned ráno přepadnou, bude to dobře. Když po probuzení povede rozhovor s někým důležitým, bude to dobře. Když se probudí na jiné planetě, bude to dobře.

Ale když se probudí a popíše, jak vypadá, jak vypadá jeho pokoj a rodiče, co měl ke snídani, co si oblékl, rozhodně to čtenáře příliš nezaujme. Naopak možná odradí. Nechci hned v první kapitole slyšet, jak dokonalý váš hrdina je nebo jaký má pokoj.




"Ty jsi asi vážně úplně blbá, co?" prskla na mě Emily.
"Já?" vyhrkla jsem pobouřeně. "Já jsem ti přece říkala, ať tam nechodíme, hned na začátku!"
Byla jsem na ni naštvaná stejně jako ona na mě. Kvůli takové pitomosti...
Zatnula jsem nehty do dlaní a zhluboka se nadechla. Ne, nechci se hádat, nechci si nadělat zle, ale Emily pochybila, to ona, ne já!

Není tohle lepší? Čtenář je hned zvědavý, proč se hrdinka s někým pohádala a dá se tak také skvěle odhalit její nitro a její chování a pohnutky, aniž by člověk musel použít nějaký přímý popis. Akorát na barvu vlasů obou dívek si čtenář bude muset počkat, ale s tím se myslím smíří :D



Čím rozhodně nezačínat:
- popisem hrdiny
- popisem děje (dvě stránky popisu cesty do školy nebo jeho ranní hygieny?)

Jak začít?
- přímou řečí/rozhovorem
- akcí
- překvapením (probuzení na Marsu se počítá :D)
- nějakou neobvyklou větou, po které může čtenář trochu tápat a navnadí ho, aby se dozvěděl, co to znamená




A které první věty si pamatuje vy? Které vás zaujaly a které naopak odradily?
Napsali jste někdy něco, co začínalo přesně jako výše zmíněné? :D

2 komentářů:

Úvahy

Nečteš? Nekomentuj

13:54 Tereza Vlčková 8 Comments



Jak si pročítám různé blogy, nejen ty svoje, přijde mi, že skoro pod každým článkem vidím komentáře typu "Krásný článek, super příběh, to se ti fakt povedlo..." Případně jenom reakce na jednu dvě věty z článku.
Abych to zkrátila, zkrátka komentáře, místo kterých by jejich autor mohl jasně napsat "nečetl/a jsem, ale něco napsat musím."

Vždycky mi nad tím tak trochu zůstává rozum stát. Mně samotné by to přišlo vyloženě trapné, psát něco takového, ale 90% lidem, kteří takovéhle komentáře píšou, to ani nedojde. Proboha, když mě článek nezajímá a píšu jenom proto, abych na sebe upozornila, můžu rovnou napsat "nečetla jsem to, ale chci, abys šla na můj blog", no ne? Vyšlo by to nastejno a tupost onoho pisálka by trochu otupila upřímnost.
Stalo se mi to nejednou, vlastně skoro pod každým článkem se jeden dva takový najdou. Například jsem psala ne zrovna milou recenzi na knihu, kde převládala kritika, a jedna dáma mi pod to napsala: "Vypadá to úžasně, že bych našla prima čtení?"

Co je vlastně problém? Dlouhý článek, který se nikomu nechce číst? Nepřehlednost? Nedostatek času?
Ne. Tohle je zkrátka hloupost těchto lidí.
Člověk si na to časem zvykne, ale i tak mě to nepřestává dostávat, ačkoliv už čtu tyto komentáře jenom s úšklebkem. Je jednoduché napsat k designu, že je krásný; k recenzi, že je kniha úžasná; k meme, že je super; ale pokud  lidé vidí nějaký delší text, třeba úvahu nebo povídku, už je to na ně moc.

Je pravda, že když vidím komentář takového typu, na blog onoho člověka jdu s jednou myšlenkou: "Co to je za tupce?" a potom odcházím bez jakékoliv odezvy, kromě nutkání napsat na oplátku něco podobného pod článek, se kterým si dal/a práci.
Naproti tomu, když mi někdo napíše komentář k tématu, projeví zájem, to mě potěší a na jeho blog jdu mnohem radši a komentář mu oplatím ráda.

Pokud to nečtu, tak to nekomentuju, to je moje rada. Rozhodně víc potěší tři komentáře od lidí, kteří článek četli a ví, o čem byl, než deset, z kterých bude polovina úplně mimo. Jenže je mi jasné, že to nezměním. Že tímhle článkem nikomu nepromluvím do svědomí, maximálně o pár komentářů přijdu. Ale mě to zkrátka nedalo, člověk si občas musí zakritizovat, zapomlouvat. Tohle téma je skoro věčné, jako lidská blbost. Ale pokud se nad tím alespoň jeden člověk zamyslí, bude to úspěch :).

8 komentářů:

Typy

Píšu knihu, povídku, básničky - Kam s tím? #2

7:15 Tereza Vlčková 0 Comments

Dnes vám chci představit dva další servery, na kterých může publikovat svá díla. Proč jsem je nezveřejnila s minulým článkem? Protože se od předchozích třech serverů liší tím, že se sice můžete zaregistrovat, ale admini vás musí schválit, abyste mohli publikovat články.


Bez hranic je první server, která vám chci představit. Jak už jsem psala, můžete si založit profil, ale pokud chcete publikovat články, musíte napsat na administraci a poslat jim něco o sobě a krátkou ukázku své tvorby.
Pokud vás vezmou, můžete napsat článek, ale opět musíte čekat, než ho zkontrolují a nastaví k vydání, což může trvat poměrně dlouhou dobu.


Snílkov je dnes druhým (a posledním) portálem, který chci představit. Vede ho známá blogerka Syki a postup je stejný jako u předchozího serveru. Všechny obrázky musíte poslat admince, formátování článků a jejich úprava podléhá také jí.
Bohužel tento portál je poslední dobou docela neaktivní, ale pokud se zkusíte přihlásit, možná to budete právě vy, kdo ho oživí :)


Jak už jsem psala, nevýhoda u obou těchto portálů je nutnost schválení administrátorem. Stejně tak je složitější nahrávání obrázků. Zkrátka nemůžete být tak docela svým vlastním pádem, což mi příliš nevyhovuje, ale obě tyto stránky mají jistý punc toho, že se tam dostanou opravdu jen ti "lepší" autoři, díky sítu adminů a přijímacího e-malu.

Je to zkrátka jen na vás, které portály zvolíte. Můžete zkusit úplně všechno a uvidíte, kde budete mít největší úspěch. Já jsem třeba na všech :)


Doufám, že vám článek pomohl. Jeho první část najdete TADY.

Pokud máte dotazy, klidně se na cokoli ptejte.

Pokud se chcete podělit s podobnými servery, piště do komentářů, ať mám o čem psát další článek na tohle téma. Sama totiž víc podobných serverů neznám :D

0 komentářů:

Úvahy

Romány pro náctileté nemají hloubku (?)

12:19 Tereza Vlčková 8 Comments

K tomuhle článku mě inspirovala učitelka češtiny. Konstatovala: "Ty hodně čteš, viď? Nevím ale, jak kvalitní literaturu." Narážela tím na románek Bouře času, který jsem tehdy četla. Přiznejme si, ten román sračka skutečně je, to je ale věc druhá.



Ano, čtu hodně a to převážně literaturu pro náctileté nebo různé románky. Ale je mi sedmnáct, tak si to snad můžu dovolit, ne? Ano, mám ráda i Remarqa a klasika mi přináší hodně, ale to ještě neznamená, že když autor/ka napíše román pro náctileté, je to nutně sračka, která nemá hloubku, myšlenku a smysl. 

Nebo snad kategorie "Pro mládež" přináší nutně jenom sračky a braky, ve kterých čtenář nenajde žádné otázky a odpovědi a žádnou hloubku?

Nepopírám, že knihy pro náctileté jsou většinou o něco jednodušší. Hlavní hrdinové můžou být idealizovaní, dokonalí, krásní, příběh může prostý silnějších emocí, dějová linka se nemusí zaměřovat na hrdinovo nitro a autor nemusí usilovat o nic víc, než čtenáře pobavit. Ale rozhodně to tak není u všech.

Copak když autor za hrdiny zvolí náctileté děti, bude mít kniha menší dosah a nebude mít hloubku? Rozhodně si to nemyslím, ale přesto se na to mnoho lidí právě takhle dívá. Vždyť knihy pro cílovou skupinu náctiletých píšou hlavně dospělí autoři. Většinou to jsou ženy, dospělé ženy, ale i já ve svých sedmnácti letech čtu se zvednutým obočím a někdy mám chuť knihu vyhodit rovnou z okna, protože tak naivní a hloupoučký příběh bych nenapsala ani já ve svých "telecích letech". To se potom člověk skutečně podivuje nad tím, jak někdo dospělý mohl napsat takovou hloupost.

Ale stejně tak naivní může být i příběh čtyřicetileté ženy nebo muže, ne? Nebo se snad se zvyšujícím se věkem hrdinů zvyšuje i kvalita příběhu a jeho čtenářský dosah?

Já osobně si myslím, že čtenáři v příbězích určených teenagerům už zkrátka nehledají otázky a odpovědi, hlubší myšlenky a symboliku. Předem je odškrtnou jako idealizovanou pohádku určenou jenom pro pobavení, která není prakticky o ničem a má čtenáře jen pobavit a pomoct mu zabít pár hodin.

Jasně, dospělý hrdina toho prožil více a jeho smýšlení je také jiné, ale myšlenky předávané teenagerem můžou být úplně stejně úderné a burcující, právě kvůli jeho nízkému věku. Takový příběh o smrti, zradě, násilí může být o to silnější právě protože jeho vypravěčem bude ještě skoro dítě.


Ano, děti mají právo být naivní, teenageři mají právo věřit svým ideálům a pohádkám, ale takovýmhle pohádkám mnohdy věří i dospělí, kteří  píšou. Myslím si, že příběh od náctiletého autora o náctiletých hrdinech je mnohdy mnohem reálnější a lépe konstruovaný, než podobné knihy od dospělých autorů. Ale nemluvím tady o autorech - to je jedna věc. Mluvím tady o žánrech, které knihy už předem škatulkují. Označení žánr "pro náctileté" už předem z okruhu čtenářů vyškrtává ty starší. A možná právě to je někdy ta chyba.
Je sice pravda, že dospělý čtenář častěji sáhne po knize s hrdiny ve vyšším věku a nebude si část o patnáctiletých dětech, když třeba takové sám vychovává. Ale proč je příběh a myšlenky vyřčené a prožité teenagerem uznávaný méně?

Co je ale skutečně smutné je, že většina románů pro teenagery skutečně je naivní a hloupoučká. Není to nic víc, než brak. To poznávám ve svých sedmnácti i já a divím se, jak dospělá (nejčastěji) autorka může něčemu takovému skutečně věřit a něco takového napsat. Ale přesto se mezi kvanty takovýhle knih najdou i dobré. Knihy, které předávají myšlenky a poselství pro své čtenáře. Knihy, které poučují. Knihy, které jsou určeny pro náctileté, ale mají hloubku. A myslím, že pokud člověk nějaké takové knize věří, kniha mu něco přinesla, rozhodně to není odpad.

Pravda ale je, že většina knih zabývajících se hlubšími myšlenkami, smyslem života nebo smrti, obrazy společnosti nebo existenčními otázkami má skutečně starší postavy a je zasazena do jiného prostředí než je střední škola. Ale proč? Mají snad autoři pocit, že kdyby jejich hrdinům bylo náct, kniha by neměla takový dopad a u nikoho by nevyvolala otázky, nikdo by se nad ní nezamyslel? Já myslím, že by to tak nebylo. Kdyby se tímto oslovili teenageři, jejich odezva by určitě byla, a nebojím se říct, že možná i procítěnější a hlubší.



Jsme sice teenageři, ale nejsme úplně pitomí. I mně leží podobné existenční myšlenky a otázky v hlavě, ale nějakou zběžnou odpověď na ně jsem v dívčích románech zatím našla jen zřídka (Hvězdy nám nepřály, Tak padne náš svět). Jinak jsem našla odpočinek, zábavu, odreagování od reality, občas nějakou myšlenku, nad kterou jsem se trochu pozastavila. Knihy mě třeba strhly, hltala jsem je, ale nenašla jsem žádné otázky ani odpovědi. Obrovskou hloubku jsem naopak našla v Na západní frontě klid, jejíž hrdina je osmnáctiletý kluk. Je to proto, že autor píše o válce a sám ji prožil? Je to proto, že není napsaná pro žánr "-náct"?

Můj názor je opět rozpolcený. Každopádně si myslím, že pokud někdo čte jen knihy pro náctileté, ještě to neznamená, že nečetl ani jednu skutečně kvalitní knihu. Naopak. Myslím, že některé knihy pro náctileté by se skutečně mohly zařadit mezi klasickou četbu.

Určení věkové kategorie rozhodně neurčuje i kvalitu knih, které jsou do ní zařazeny. Jen to některým lidem prostě nedochází, že i příběh očima náctiletého hrdiny může být stejně hluboký, jako příběh očima dospělého.

8 komentářů:

K maturitě,

Recenze: Božská komedie - Dante Alighieri

6:37 Tereza Vlčková 1 Comments




Autor: Dante Alighieri
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 948
Forma: Epos

Anotace: Na začátku Božské komedie se autorovo alter ego ocitne v temném lese symbolizujícím jeho hříchy. Ačkoliv se snaží dostat ke světlu, velmi brzy zjistí, že cestu mu blokují pýcha, smyslnost a chamtivost zobrazené jako lev, pardál a vlčice. Zoufalý Dante se musí vrátit zpět, ale po chvíli se mu zjeví slavný římský básník Vergilius. Ten se stane jeho průvodcem na cestě z Pekla přes Očistec až ke spáse. Dílem autor vzdává hold své zesnulé lásce Beatrice a zároveň vytváří alegorický obraz středověkého světa plného konfliktů a úpadku hodnot. Kniha patří mezi nesmrtelná díla italské literatury a významně ovlivnila celou evropskou kulturu.





Peklo, očistec, ráj

Autor sám se na začátku díla ocitá v Pekle, kde ho ohrožují tři šelmy symbolizující pýchu, chamtivost a smyslnost. Jeho milá, zemřelá Beatrice mu ale posílá básníka Vergilia, který se stává jeho průvodcem. Postupně se Dante dostává z Pekla do Očistce, ve kterém jsou hříšníci rozděleni do devíti kruhů podle závažnosti jejich prohřešků a ve kterém rozmlouvá s mnoha filozofy, teology, vladaři... Když se po šesti dnech sedmý den dostává k Ráji, kam s ním už Vergilius jakožto pohan nesmí, doprovází ho Beatrice, zbožštěný ideál Dantovy lásky. 
Celý text je eposem, příběhem vyprávějícím o putování hlavního hrdiny. Dante v ní zachytil hledání odpovědí na otázky smrti, života, společnosti, politiky a obraz tehdejší společnosti.

Delacroix: Dante a Vergilius v pekle

Forma, jazyk

Kniha je z dob renesance a je psaná ve verších. To samo už svědčí o tom, že překlad do češtiny byl náročný a i přes několik překladatelů, kteří se o něj postupně zasloužili (Doucha, Vrchlický, Vrátný, Mikeš...) Nebylo možné zachovat jak původní slovosled a verše a také význam, takže je slovosled poměrně těžký a mnohdy se mu dá obtížně porozumět.
Text obsahuje spoustu metafor, přirovnání, alegorií, symbolů (číslo tři) a dalších uměleckých prostředků.

Hodnocení

Kniha je rozdělena na tři části, z nichž za každou je výklad, což je dobře, protože čtenář ne vždy zpěvu porozumí. Jedná se o poměrně náročnou četbu, která se rozhodně nehodí pro každého. Já jsem si musela poměrně dost úseků číst několikrát a pomalu, abych jim porozuměla, přesto ale nemám pocit, že rozumím úplně a všemu. Nevím, na kolik je to zásluha jazyka a nakolik mého výkladu a porozumění.
Božská komedie dílo, na které by si měli troufnout opravdu jen někteří, ať už kvůli jazyku nebo porozumění textu jako takovému. 

Na závěr se samozřejmě nesmím zapomenout zmínit o obálce, který je velice povedená, stejně jako design celé knihy. Kniha má malý formát, takže jsem jí během čtení mohla brát všude s sebou :D

Celkově nemůžu hodnotit v bodech, protože někdy jsem z textu opravdu nebyla vůbec moudrá, ale na druhou stranu jsem cítila jeho hodnotu a výraznou symboliku. Přiznávám, že jsem měla co dělat, abych knihu místy nepřestala číst, když na mě text byl příliš nesrozumitelný nebo hutný. Vytrvala jsem ale, a jsem za to ráda, protože jsem konečně přečetla dílo, které ovlivnilo tolik dalších umělců v průběhu několika století až do současnosti.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega, moc si toho vážím :)

1 komentářů:

Diskuze

Diskuze #1: Jak dlouho píšete jednu recenzi?

11:25 Tereza Vlčková 12 Comments


Ahoj :) Mám tady první diskuzi na tomto blogu. Pravda, není moc zimní, když venku za oknem je skoro jaro (doufám, že to tak vydrží :), ale jinej nápis prostě nemám :D

Takže, dnešní otázka zní jednoduše:
Jak dlouho píšete jednu recenzi?
Čtete jí  ještě před zveřejněním? Měníte několikrát nadpisy, nebo už máte "hodnotící kategorie" předem připravené? Jak moc si dáváte záležet? 

Jsem zvědavá na všechny vaše odpovědi :)

12 komentářů:

Kritika,

Škola noci: Velmi kritická recenze

12:40 Tereza Vlčková 0 Comments

Už ani nevím, jak dlouho tomu je, co jsem četla poslední knihu o Škole noci, ale našla jsem tuhle svoji kritickou recenzi a nemůžu se o ní s vámi nepodělit. Napadlo mě, že bych si mohla půjčit nějakou tuhle knihu a znovu si jí přečíst, ale už si připadám totálně odtržená od toho naivňoučkého světa, který autorky v těhto knihách stvořily :D


Jako každý upíří a fantasy fanoušek jsem četla snad všechno, co v žánru Young fantasy, Fantasy a Urban fantasy vyšlo. Musím říct, že jsem narazila na lepší a horší knihy, realističtější a méně realistické, atd. Když jsem na jednom blogu četla o tom, kolik dílů Školy noci se plánuje, zůstala jsem jenom zírat. Přemýšlela jsem, o čem to proboha všechno bude? Když jsem se ale prokousala k šestému dílu, došlo mi, že celá série je tak vymyšlená a nerealistická blbost, že autorky nebudou mít problém vymyslet dalších padesát dílů.
Pokud jste Školu noci nečetli, nevím, jestli vám mám doporučit, abyste ji četli, nebo ne. Kniha má něco do sebe, je celkem čtivá, a pokud jste dobrý čtenář a máte volný den, máte jednu přečtenou za odpoledne.
Jenže... Rozhodně od knih nečekejte nějaké extra promyšlené smyslupné dialogy, nečekané zvraty nebo něco, co se děje v každodenním životě.

Zoey Redbirdovou označí jako upírku, a ona musí odejít od svého nevlastního otce, matky a sourozenců do internátní Školy Noci - školy pro mladé, označené upíry. Abych to rozvedla: ještě nedovivinutí upíři - nebolil mláďata (to by mě naštvalo) mají na čele obrys měsíce. Jenže Zoey má plně vyvinuté znamení, ovládá všechny čtyři živly (ano, upíři můžou ovládat známé čtyři živly + ducha) a je prostě úplně nejvíc nejlepší.
Na škole si hned najde kamarády, kteří spadají do trapně vymezených charakterů, které jsou čtenářům v každé knize připomínány - Shaunne a Erin vypadají jako dvojčata, ačkoliv je každá úplně jiná vzhledem. Damien je gay jako poleno. A Stevie Rae je vesnická BFF Zoey. Pak je tu taky mrcha Afrodita, a Damienův kluk Jack, který se chová jako devítiletý malý kluk, než sedmnáctiletý. Prostě mě štve, že všechny postavy mají jasně určené charaktery, spadají do jedné a pořád té samé škatulky, během děje nijak nepřekvapí, ba naopak. Když je dojemná situace, už si říkám, kdy se tam Jack rozbrečí jako malá holka - a v dalším odstavci se opravdu rozbrečí. V debatě čekám, kdy Shaunee trapně doplní Erininu větu, a kdy Stevie Rae prohodí něco buranského. To je první, co mi vyloženě vadí. Myslím, že každá postava by neměla spadat jen do jedné kategorie, ale měla by mít víc povahových rysů a schopnost něčm překvapit, protože jinak to vůbec nemá cenu.


No a pak tu jsou taky kluci Zoey - lidský kluk Heath, se kterým chodila na lidské střední. Pořád za ní dolejzá a vždycky, když na to přijde, obětuje se. Potom je tu Erik - sexy upírský literární fanoušek. Ten mě snad jako jediný něčím překvapil, protože ač ho autorky na začátku série vykreslovaly jako dokonalého, hodného chlapečka, v dalších dílech se pěkně vybarvil. A další Zoeyin kluk - James Stark, mimořádně nadaný lukostřelec, který se zapřísáhnul být jejím bojovníkem. Jo, a taky nesmrtelný anděl Kalona, který je do Zoey(iny duše) blázen, protože Zoey je ještě ke všemu převtělením idiánské panny, kterou kdysi dáávno vytvořili Čerokézské čarodějky, aby Kalonu uvěznily.
Jó, a taky upíří básník - Loren Blake, kterému Zoey podlehla tak snadno, že jsem se musela divit, že nevlezla do postele každému jedinci mužského pohlaví který se na ni kouknul.

Pokud jste sérii nečetli, říkáte si asi "Ty vole, to je nějak moc, ne?", ale ano, doopravdy to tak je.
Zoey prostě není v ničem jako normální lidé - ihned v nové škole zapadla, měla tři životní lásky, má schopnost vládnou pěti živlům, je to oblíbenkyně upíří bohyně, je idinánka, převtělení magické panny a kdo ví, co všechno ještě.
Jo, Zoey je prostě dokonalá, oblíbená a předurčená zachránit svět. Chápu, že by každá hrdinka knížky měla být neobyčejná, ale ne tak megalomansky a okatě.
No a na to, jak je Zoey nadaná mi přijde úplně blbá. Při každé situaci fňuká, a raději se nechá zachraňovat od ostatních, než aby použila svoje schopnosti.


Další, co mě udivovalo bylo, že Zoey za každý "dobrý skutek" obvykle na konci knihy dostala nové tetování, které - nečekaně - žádný jiný upír nemá. Nejdřív to byla ramena, záda, hrudník, dlaně, a já nevím, co všechno ještě. Přemýšlela jsem, že na konci série bude Zoey celá modrá, od všech těch tetování. V šestém díle se tetovací období ale trochu upraví, no však uvidíte sami.

Jo, a aby toho nebylo málo, není neobyčejná, nevídaná a neslýchaná jenom Zoey, ale speciální schopnosti mají i její předvídatelní kamarádíčci. Všichni ovládají jeden ze čtyř živlů, aby mohli společně se Zoey vyvolávat kruh na uctění bohyně, či co to vlastně dělají.

SPOILER na druhou a třetí knihu! Její nejlepší kamarádka Stevie Rae také ve druhé nebo třetí knize umře - ale vrátí se zpět jako nové, červené mládě, a posléze se stane červenou velekněžkou, stejně jako pár dalších lidí v Zoeině životě. KONEC SPOILERU
Celé mi to přijde hrozně trapně okaté, protože kdyby se to nedělo kolem Zoey, všichni mrtví upíři by zůstaly prostě mrtví.


Ale teď už něco mimo příběh - jak už asi každý ví, autorky knihy jsou matka P.C. s dcerou Kristin. Přijde mi ale, že Kristin se podílí maximálně na vytváření pubertálních sraček, když si dovolím ostřejší výraz.
Jasně, chápu. Mají to být puberťáci. Jenže někde mi chování a hlavně dialogy postav přijdou tak trapně vyumělkované a hlavně nereálné. Myslím, že autorky trochu přestřelily, jelikož žádný teenager by se nechoval jako postavy v této sérii.

Další, co se mi vyloženě nelíbí je chování Jacka. Jasně, autorky tam daly "buznu", skvělý. Jenže kdo říká, že se gayové musí rozbrečet u každé příležitosti a musí se chovat jako jedenáctileté holky?

Něco k dobru ale knihám musím připsat - někdy se autorkám něco povede. Třeba Zoeyin nevlastní otec - náboženský fanatik, který nenávidí upíry a jinou víru než tu svou.

Závěrem mi přijde, že autorky do knížky nastrkaly všechno, co jim přišlo pod nos. Už se těším, až tam přilétne UFO, nebo se tam objeví George Bush.

Další mínus je, že jsem skončila u sedmého dílu a osmý si koupila až po pár měsících. Chtěla jsem číst, jenže... Ztrácela jsem se v ději. Prostě je tam toho tolik, tolik linií děje, tolik kombinovaných sraček, že udržet čtenářovu pozornost a přesto v každé knize nevysvětlovat co se kdy stalo a kdo je kdo je možné jedině když to čtete rychle po sobě, nebo vás to skutečně baví, což není a nikdy nebude můj případ.

Zoey je výplodem dvou autorek - Kristin a Personal Computer. Ne, klid. Kristin a P.C, stejně jako celá série. Tím pádem se nám tady sešlo hned dvojnásobně víc ideálů. Zoey je oblíbenkyně bohyně, pochází od Čerokézů, má super misteriózní čarodějnickou grandmamá, ovládá čtyři živly a ducha, má tetování i na prdeli, protože se těší přízni, má kluka na každou noc jednoho a kamarády, kteří ji pro soucit čtenáře čas od času zradí, jinak jsou ale parta ve který to skvěle šlape a všichni se milujou. Zapomněla jsem na něco?


Plus, situace. Autorky staví Zoey do různě zapeklitých situací, a podle mě ani předem nepřemýšlí, jaké to bude mít následky a hlavně rozuzlení. Takže si tam nastrčí skutečnosti, která do teď byla úplně nemyslitelná a je to slátanina, na které je naprosto vidět, že ji tam strčili právě kvůli rozuzlení situace.

Každopádně se knihy se dobře čtou, a rychle plynou - jedna se odehrává např. jen ve třech dnech, takže pokud po nich sáhnete, určit nebudete litovat tím způsobem, že byste bušili hlavou do zdi. (Spíš budete jen tiše obracet oči v sloup a řečnicky se ptát "Další tetování?" - "Další kluk?" - "Je Zoey FAKT tak blbá, nebo si na to jenom hraje?")

Je ale fakt, že do jisté míry to jde. První, druhý díl se mi líbili docela dost. Jenže občas prostě platí, že čeho je moc, toho je příliš, a na to by autorky měly pamatovat. 

0 komentářů:

K maturitě,

Recenze: Bílá nemoc - Karel Čapek

9:29 Tereza Vlčková 3 Comments




Autor: Karel Čapek
Nakladatelství: Omega
Počet stran: 112
Forma: Divadelní hra - drama

Anotace: Ve své hře z roku 1937 ukazuje Čapek svou obavu z fašismu a předvídá vypuknutí války. Hlavní postava, soucitný doktor Galén, objeví lék na nebezpečnou nemoc, léčí však jen chudé. Mocné muže – politiky a průmyslníky - léčit odmítá, dokud od nich nedosáhne příslibu, že zruší zbrojení a nevyhlásí válku. Přes veškerou jeho snahu však události naberou tragický spád.
Tato hra ve své době natolik oslovila, že se již roku 1937 dočkala filmového zpracování pod režijní taktovkou Hugo Haase, který ve filmu rovněž ztvárnil hlavní roli.



O čem kniha je?
Na světě řádí bílá nemoc. Jde o nemoc, kterou můžou chytit jen starší lidé a která způsobuje bílé skvrny na těle. Ty potom začnou zapáchat a člověk na tento mor brzy zemře. Přes všechny snahy lékařů se jim nedaří najít lék. 
Potom se ale objevuje doktor Galén. Idealista, který od Dvorního rady dostává pokoj na klinice na experimentální léčbu. A světě div se, jeho metoda opravdu funguje. Jenže doktor Galén léčí jen chudé a za vyléčení bohatých požaduje jednu věc - mír. Jako doktor na frontě viděl mnoho zdravých lidí umírat, takže výměnou za vyléčení chce zastavit válku, která má brzy vypuknout.

Dvorní rada, Maršál a baron Krüg, bohatý výrobce munice, na jeho podmínky ale nechtějí přistoupit, a to ani když se nakazí. Když už vše ale vypadá, že dopadne dobře, lidé chtějí raději válku, než mír.

V knize vystupují  i postavy matky a otce. Otec je zaměstnaný u barona Krüga a díky bílé nemoci, na kterou zemřelo již mnoho lidí, se mu dostává povýšení na vedoucího účtárny. Když se ale matka nakazí, on se omítá vzdát se své pozice i výměnou za vyléčení své ženy. Oba dva zastupují naprosto obyčejné lidi, kteří žijí obyčejný život a ani si nepřipouští, že je může také něco ohrozit.

Válka nebo nemoc?
Na knize je znát Čapkova obava z války a předpoklad, že vypukne. Zároveň je zde prozíravě zachycená lidská povaha. Všem je milejší válka, než vyléčení z bílé nemoci výměnou za mír. Když se Maršál, který celou zemi (do doby než se nakazil) burcoval k válce, prohlédne a uvědomí si, že je lepší být zdravý a živý než vést válku, už je pozdě.
Čapek ukazuje společnost, která raději oslavuje válku než mír, a proti ní staví idealistického doktora Galéna, který nakonec končí tragicky.

Závěrečné hodnocení
Kniha mě příjemně překvapila a její čtení jsem si užila. Ubíhala rychle a autorovi se podařilo realisticky a přesto s nadhledem a ironií zachytit lidskou hloupost a pošetilost.  
I díky tomu, že je napsaná jako divadelní hra a navíc je docela krátká, četla se mi velice dobře. Je upravená do moderního jazyka a děj rychle ubíhá. Také se mi moc líbil malý formát a obálka. 
Jedná se o nenáročnou klasiku, která se čte skoro sama, přesto ale čtenáře nutí přemýšlet a zamyslet se nad lidmi jako takovými i nad sebou samým.

Hodnocení: 90%

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega.



3 komentářů:

Recenze

Recenze: Čas žít, čas umírat - Erich Maria Remarque

13:41 Tereza Vlčková 10 Comments

Autor: Erich Maria Remarque
Počet stran: cca. 357
Nakladatelství: Ikar, více verzí
Vyprávění: Er forma

Anotace: V tomto románu se autor jakoby vrací ke své prvotině Na západní frontě klid. Děj se však odehrává o dvacet let později, v době, kdy nacistické Německo rozpoutalo druhou světovou válku a po počátečních úspěších je tlačeno spojeneckými vojsky zpět. Stejně jako ve svém nejslavnějším díle autor líčí osud mladého německého vojáka na frontě, během dovolené doma a po opětovném návratu do bojové linie. Román je nabitý napětím, ale i zoufalstvím nad beznadějí lidských osudů a ničivým společenským fanatismem. Jen krátce - během hrdinova pobytu v rozbombardovaném rodném městě - vysvitne poslední naděje na nový život: láska.

Recenze na jednu z mých nejoblíbenějších knih. Moje druhá přečtená od Remarqua. Možná se tak z recenze nemusí zdát, ale i tahle kniha mě dostala do kolen a její konec jsem obrečela. Remarque prostě nezklamal a definitivně se zařadil mezi moje nejoblíbenější autory vůbec.



O čem kniha je?
Mladý německý voják Ernst Graeber se po několika letech služby vrací zpátky domů, do prohrávající Německa pod nadvládou Hitlera. Díky bombardování je ale jeho rodné město zničeno - stejně jako jeho dům.
 Kde jsou jeho rodiče? Co se s nimi stalo? 
Nikdo to není Graeberovi schopen říct, přestože se ptá jak to jde. Při svém pátrání nachází mladou Alžbětu, jejíž otec byl přítelem jeho rodičů a nyní je vězněn v koncentračním táboře.
Graeber a Alžběta se postupně sbližují a na pozadí rozbombardovaného města, války, beznaděje a zoufalství, pomalu roste láska. A právě to je ústředním motivem tohoto románu. Mladá, křehká a čistá láska uprostřed špíny, hrůzy a beznaděje.
Stejně jako v Na západní frontě klid je kniha plná zoufalství, beznaděje, nesmyslnosti války. Je to zpráva o generaci trpící válkou, ale zároveň je to kniha o naději a doufání.

Začátek knihy je sice trochu zdlouhavější - vojáci nejdříve pohřbívají své mrtvé, vraždí Rusy a nakonec Graeber jede domů, přestože je jeho dovolená ze začátku ohrožená. Německo pomalu ale jistě prohrává válku, přestože si to vůdce nechce připustit a je zakázáno o tom mluvit. Přestože vojáci dostávají výslužku pro své rodiny, aby dokázali že se mají na frontě dobře, vůbec tomu tak není. Je jasné, že to celé je jen přetvářka.

Německý voják - hlavní hrdina
Graeber, přestože je to voják nacistické armády, má téměř nezúčastněný pohled na věc; není to žádný Hitlerův zastánce, spíš naopak. Jak by také mohl být, když ho sám Remarque tak nenáviděl? Právě díky této knize jsem si uvědomila, že ne nutně každý německý voják byl nacista a zastánce Hitlera. 
Graebera není příliš popsaný přímou charakteristikou, jeho pohled na příběh je mlčenlivý, ale o to citlivější. Jeho oddanost Alžbětě, lásce, podstatě života jako takové a jeho přemýšlivost jsou něco, co mi učarovalo.
Právě díky sympatickým postavám a skvělým myšlenkám a úvahám se kniha stala jednou z mých nejoblíbenějších. I přes zdlouhavější začátek jsem ji potom hltala a pozastavovala se nad různými výroky a myšlenkami, zjišťovala, jak neuvěřitelně pravdivé jsou. Remarque má skvělý pohled na život, prostřednictvím svých hrdinů nám sděluje, jak bychom si měli vážit chvil a času, prostého bytí a toho, že vůbec jsme.




1) Vydržím ji číst do brzkých ranních hodin?
Ano. Kniha je velmi poutavá, čtivá a zajímavá. 

2) Chci vědět, co se stane dál? Hltám ji a dokáže mě překvapit?
Určitě ano. Neustále jsem se bála, co se s Graeberem a Alžbětou stane, kdy udeří další bombardování a jestli budou milenci rozděleni ještě před oficiálním koncem - koncem Ernstovi dovolené.

3) Mám ráda postavy?
Jak už jsem psala, ano a moc. Rozhodně  mě upoutaly, díky jejich lidskosti a reálnosti, stejně tak jako díky pohledu na život v jeho surové, čisté formě, která je Remarquovým postavám vlastní.

4) Přečtu jí víckrát? 
Ano :) Dokonce jsem zašla tak daleko, že jsem si knihu koupila potom, co jsem ji četla půjčenou z knihovny. Podtrhala jsem si svoje oblíbené části a jsem ráda, že se k nim můžu vracet.

5) Líbí se mi styl psaní?
Miluju Remarquovi popisy prostředí, prostých přírodních věcí, které dokáže popsat tak neobyčejně a magicky. Stejně tak miluju jeho úvahy o životě. 
V doslovu knihy, kterou jsem měla půjčenou, bylo napsané, že nedostatek popisu hlavních hrdinů autor kompenzuje mnohdy lacinými úvahami o životě. To mě naštvalo, protože, ano, přestože postavy nejsou příliš popsány, jejich činy a myšlenky mluví za ně. 

6) Mám nějaké markantní výtky?
Ne.

7) Co mě nadchlo?
Popisy bombardování a hrůza prostých obyvatel. Nedá se říct, že by byl Remarque moc surový nebo si nebral servítky, přijde mi, že prostě jen popisuje skutečnost. Nic zbytečně nerozmazává, díky barvitým přirovnáním je všechno živé.

Hodnocení: 10/10

10 komentářů:

Psaní

You know you're writer when...

15:12 Tereza Vlčková 4 Comments

Jestli si říkáte, že už vám psaní leze na mozek a úplně vás strhlo i v běžném životě a to tak moc, že už se vám to nezdá normální, nebojte se. Je to normální. Jste přece spisovatelé! A tak si nějaké to bláznění můžete dovolit. Přeci jen, máte v hlavě vlastní světy a desítky lidí, které jste museli od základů vymyslet a dát jim život. Tak je pochopitelné, že nemůžete být tak docela normální.

Takže ještě dřív, než vám začnu popisovat svoje úchylky, které mi psaní přineslo, prostudujte si následující stránku:


Hrozně mě pobavila a rozesmála. Sedí na mě asi tak 98% všeho, co tam je. Dokonce jsem si většinu vytiskla a nalepila, protože je až neuvěřitelné, jak moc se mi to podobá.

Myslím, že tohle nemusím vůbec komentovat :D Kolik z nás si vymyslelo naprosto dokonalý protějšek splňující všechny naše složité požadavky v chování, vzhledu a vůbec všem? To je potom vážně těžké se nezamilovat, když dokonalý kluk/chlap je přímo ve vaší ložnici... teda pardon, ve vaší hlavě.









To je jednom malá ochutnávka z oné božské stránky :D Určitě se podívejte. Nejste v tom sami.

4 komentářů:

Kay,

Můj den zombie apokalypsy

14:24 Tereza Vlčková 7 Comments

Už je to nějaký ten pátek, co sním o apokalypse :D. Pak jsem se ale zamyslela, jak by to asi mohlo u mě probíhat, a dospěla jsem k názoru, že se radši naučím tu matiku a bez apokalypsy se obejdu. Dopadlo by to totiž poměrně zajímavě :D

To jsem, prosím, skutečně já a moje plynová maska :D

Scénář č. 1:
7:10
Vybírám si oblečení. Beru si kraťasy a tílko, kterýmu hrozně leze výstřih dolů, takže si ho musím každých pět minut tahat nahoru, ale je moc hezký, protože je černý a má na zádech pěknou krajku. Tak jo.

7:15 - 7:35
Sprchuju se. Samozřejmě, zase kvůli tomu přijdu pozdě. Přesto si beru botičky na klínovém podpatku, protože jsou prostě boží a ladí mi k tričku. Musím do školy skoro běžet a několikrát se málem zabiju, protože jsem po jejich koupi zjistila, že se mi tak trochu vyzouvají, ale to nevadí, protože jsou boží a ladí mi. Jo, a taky si musím každých 5 minut popotahovat to tričko.

7:54
Dobíhám do školy celá zpocená. Deodorantuju se. Vyzouvám boty. Už nikdy víc!


8:15
Sedím ve škole. Je matika. Učitelka bere studenty popořadě a už je to jen dvě lavice přede mnou. Samozřejmě, nejsem jako většina těch knižních hrdinek, jsem to prostě já a totálně netuším, jak se to počítá. Usilovně se modlím, aby mě přešla. Ale nevypadá to. 

Už před rokem jsem byla plně připravená :D Nevím, jestli je to k přečtení, ale na tričku mám "KEEP CALM AND KILL ZOMBIES" :D

9:08
Už vyvolává kluka přede mnou, ten se zvedá a jde k tabuli, a až to dopočítá, půjdu já. A on to dopočítá rychle, je to pro něj primitivní, stejně jako pro všechny ostatní, to jen já zase netuším...

9:09
V tom se ale rozezvoní sirény a do třídy vběhne udýchaný učitel z vedlejší třídy: "Všichni do krytu! Rychle! Pacient nula nakazil zombie virem stovky lidí a šíří se to!"


9:10
V mojí hlavě zní "álelúja, álelúja!" Tohle jsem tak dlouho chtěla! Četla jsem o tom tolik knížek! Napsala jsem o tom knížku! Mám doma plynovou masku! Super! Je to tady! Jsem tak šťastná!
Popadám tašku a běžím za ostatními do krytu.

9:13
To tričko byl na útěk fakt blbej nápad. Mého spolužáka kousne zombie, protože se při útěku nedíval na cestu, ale na moje odhalená prsa v krajkové podprsence.


9:15
Dobíháme ke krytu. Jsem zpocená.
Navzdory mým předpokladům, jak budu rychlá a chytrá, jsem poslední a mačkám se před zavírajícím se vchodem do krytu se zbytkem outsiderů. Mám zvrtnutý kotník kvůli těm botám a jsem hrozně zpocená. Začínám hrabat v tašce a konečně nacházím svoji spásu. Deodorantuju se.
První zombie se zakusuje do mojí ruky a jsem jedna z prvních nakažených... 

Moje epická vysněná apokalypsa trvala přibližně šest minut. Samozřejmě jsem byla okouzlující, chytrá a krásná :D



Scénář č. 2:


Jestli budu mít štěstí, postihne nás zombie apokalypsa když budu doma. 
Jenže co potom? Opevním se v panelákovém bytě, kde v lednici je poslední okoralý salám a mléko? A pak, když přestane téct teplá voda a voda obecně, kde se budu sprchovat? Sakra, já bez deodorantu prostě nepřežiju! A co teprve bez zmrzliny? A bez zubaře? Mám, sakra, rovnátka a moje křivý zuby potřebujou vyměnit drátek minimálně jednou za měsíc! A taky nemám doma moc knížek. Co budu číst, když se knihy začnou pálit, aby si lidé na čem měli opéct ryby, které nachytali v potoce jako posledním zdroji obživy? A, sakra, vždyť já ani ryby nejím! A co teprve, až dojde antibakteriální gel? A šampon? Musím si umejt vlasy minimálně jednou za tejden. Hm. 



Nevím, jak vy, ale já už vidím, jak po mě teď jede ten sexy lovec zombiů, když:
a) mám čtyři dny nevyčištěný zuby (a několikrát se málem zadusím žvýkačkou. Můj dech totiž musí být svěží.)
b) mám mastný, splihlý vlasy zalepený krví (Tak pardon, že jsem se řízla do prstu při otevírání zavíracího nože a pak si musela odhrnout vlasy, zatím co ten idiot si dva metry ode mě střílel do zombíků místo aby mi podal náplast.)
c) jedno tričko na sobě už týden
d) za sebou tři dny bez sprchy (!!!!!)
e) šíleně mě tlačí ty botičky na klínech. No co, nečekala jsem, že budu muset TAK moc utíkat
 f) běhám asi tak rychle jako želva
g) hrozně mě sere, že nevím, co se děje na Facebooku
h) ještě pořád mě sere, že neuvidím, jestli se Šeherezáda dala popáté dohromady s Onurem, když jí tak sprostě neposlal přání ke svátku, hajzl.

+ ten sexy lovec je stejně nemytý jako já. Eh.

Navíc jsem ztratila poslední pistoli, kterou mi dal. No co, musela jsem si do tašky strčit o dost víc deodorantů, když neteče voda. Koho zajímá nějaká střelná zbraň, když není čistý jako lilie?

Můj scénář 2. končí asi tak, že mě ten sexy lovec něčím praští po hlavě a předhodí zombíkům, aby se mě konečně zbavil. No a ti mě stejně obejdou, protože:


Takže tady to končí trochu nejasně...


Vlastně ve skrytu duše toužím po nějaké té apokalypse. Fakt. Má to spoustu kladů, jako například, že:

- už nebude žádná matika/fyzika/chemie
-  už žádné vstávání v sedm, abych byla včas ve škole (jenom útěky o život v kteroukoli noční i denní dobu, maličkost)
- taky budu mít spoustu času dělat to, co mě baví, jako například nakupování. Dokud nebudou obchody moc vyrabovaný
- seznamování se s novejma lidma. I když budou tak trochu mrtvý.

A určitě je jich ještě spoustu. Ale co potom? Když už se nebude vyrábět nové oblečení, vybije se poslední baterie? A co teprve v zimě? Budu lízat sníh? A ty boty na klínu mě moc hřát nebudou a všechny obchody budou už dávno vyrabovaný? A sakra...


Takže, abych to shrnula, vážně nevím. Asi se fakt radši obejdu bez zombie apokalypsy. A jestli nějaká nastane, možná se potkáme. Budu ta kráska s padajícím tričkem a botama na podpatku :D


Nebo to vyřeším nějak takhle :D

A co byste dělali vy? Poradili byste si? Nebo by to skončilo stejně jako u mě? :D

7 komentářů:

K maturitě,

Recenze: Petr a Lucie

12:38 Tereza Vlčková 2 Comments



Autor: Romanin Rolland
Počet stran: cca 100
Nakladatelství: Různé verze
Forma vyprávění: Er forma

Další kniha, kterou jsem četla jako povinnou četbu a pak po ní sáhla i dobrovolně. Petr a Lucie jsou krátká, čtivá kniha s příběhem a myšlenkami. Ovšem nic, co by mě nějak extra uchvátilo.

Opět nebudu popisovat děj, ten je určitě notoricky známý všem. A pokud ne, není problém si ho celý najít na nějaké stránce. Chci vám říct o svých pocitech a názorech.



Postavy
Petr a Lucie, dva mladí milenci, jenž si ve válečné Paříži tak trochu vyměnili role. On je naivní, citlivý mladíček, který za půl roku musí nastoupit do války, ona otrkaná, rádoby bezstarostná umělkyně živící sebe i svou matku prodáváním ne-až-tak povedených obrazů. 

Abych řekla pravdu, ani jeden z nich mi příliš nesedl. Obzvlášť když autor přirovnával Petra jako Luciina syna. To byly takové ty "Cooo?" momenty. Chápu to, chápu situaci, ale přesto...
Petrův bratr Filip mi také moc nesedl. Přišel mi docela namyšlený a sebevědomý, jak si užíval Petrovu pozornost a schválně ho potom trápil, když mu nic neříkal. To mu Petr potom dobře vrátil, když Filipovi neřekl, že chodí s Lucií. Ale chápala jsem jejich myšlenkové pochody a pohnutky, to zase ano.

Moje dojmy ze čtení
 Jedná se rozhodně o zajímavou a poměrně čtivou knihu, ale rozhodně mě tak nedostala jako Na západní frontě klid. 
Příběh byl fajn, skvělý nápad, láska s tragickým koncem, stejně nesmyslným jako smrt Paula Bäumera a jako celá válka, ale něco mi prostě nesedělo. 
Čtení jsem si užila, zabavila jsem se ve škole a pak odpoledne. Kniha mi ale rozhodně nepřišla tak silná, abych jí musela déle vstřebávat, přestože se do mě také zapsala - jako jedno z děl poznamenaných nesmyslnou válkou a příběh, na který bych si měla upamatovat, protože je to nejen historie, ale zároveň i poučení a varování do budoucnosti.

Jak jsem psala i jako patnáctiletá do recenze - líbila se mi symbolika malé holčičky na konci jako Smrti.

Přečtu jí víckrát? 
Knihu jsem četla podruhé, dobrovolně. Poprvé jsem jí četla jako patnáctiletá, když jsme jí měli jako povinnou četbu. Tenkrát jsem pár stránek před koncem přeskočila, protože mě to nudilo, teď jsem jí přečetla celou. Nejde o nic dlouhého, kniha je dost krátká, takže se přečte hned. Našla jsem v ní pár zajímavých a pravdivých myšlenek, ale nic, co by mě obzvlášť oslovilo. 

Styl psaní
Od Rollanda jsem žádnou jinou knihu nečetla, ale jeho styl psaní se mi docela líbí. Kniha plynula lehce, autor používal hezká přirovnání a obraty, ale místy mě to poměrně nudilo - například popis Petrových kamarádů v jedné z kapitol před koncem. Proč? Takhle vsuvka mi tam přišla trochu nudná. Ano, byl to pohled různých mladých lidí na válku, ale i tak.


Jak už jsem řekla, kniha mě nijak extra nedostala.

Zjišťuji, že vlastně ani nevím, co napsat. Nechci knihu kritizovat, protože kritiku si rozhodně nezaslouží.Nevadila mi, byla čtivá, našla jsem v ní myšlenky, ale... i tak tomu něco chybělo. Možná právě postavy, které jsem si příliš neoblíbila, přestože vcelku nebyly nijak špatné... Nevím.
Přesto ale myslím, že i když ve mě zanechala takové nijaké pocity, měl by si jí přečíst každý sám a udělat si názor. Nějakých těch sto stran vážně není hodně.

Hodnocení: 5/8



Podtrhla jsem (v knížce z knihovny, přiznávám se :D) například tyto úryvky:

"Především je třeba jíst, a to denně. Člověk se večer nají, a ráno aby začal znovu. A také oblékat se člověk musí, celé tělo, hlavu, ruce, nohy. To je nějakých šatů! A platit se musí za všechno. Život, to je ustavičné placení."
(Lucie, cca 34 strana)

Umělcem by se měl stávat jenon ten, kdo naprosto nijak nemůže sám pro sebe uchovat všechno, co cítí, jenom ten, kdo toho má v nitru příliš mnoho.


Nakonec se omlouvám za zmatenost bodů :D Nějak jsem to potřebovala navázat a pak jsem zjistila, že to jsou dvě různá kritéria, tak jsem se na svůj hodnotící systém naštvala a vyhodila ho, načež jsem ho zase přidala, aby v tom nebyl zmatek :D No a nakonec jsem zjistila, že si nedokážu ujasnit, co si o knize myslím a prostě už nevím. Tak jsem to zveřejnila :D Takže omluvte chyby, opakující se slova nebo nesmyslnosti :D
A taky se omlouvám za smajlíky. Je to neprofesionální (:D)

2 komentářů:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)