Typy

Jak blogovat

14:32 Tereza Vlčková 9 Comments



1. Začít
Jo, přesně tak. To by člověka nenapadlo, že? A ne, nedělám si srandu =D.
Musíte začít. Založit blog, nastavit první otřesný design a potom pokračovat, zlepšovat se, zakládat další blogy a zlepšovat se. Netrvá to tři dny, ani týden. Chce to štěstí, měsíc, dva měsíce, tři měsíce, než máte víc než tři komentáře u článku, a to ještě není pravidlo, že budete mít komentáře u všech. Na začínajících blozích lidé zpravidla komentují jen to, co je nějak zaujme, je hodně dobré atd. Ale pokud to vydržíte, máte zpola vyhráno.
Rada: "Pokud chcete mít blog, založte si blog =D"


2. Najít si čas
Musíte si najít čas. Třeba večer, po škole, o víkendu, před oběděm... A něco udělat. Nafotit něco, udělat grafiku, napsat článek o něčem, co bude lidi zajímat. Stačí jich pár do týdne, dva, tři, a lidi budou vědět, že jste aktivní a mají proč na váš blog chodit. Kvalitní články = kvalitní návštěvníci.
A že nemáte čas? Pravda je, že na to, co máte rádi si čas vždycky uděláte. Takže slogany tipu, že nemáte čas nebo máte moc věcí do školy, nebo že vám blog bere život si můžete rychle strčit do kapsy a už je nevytahovat, protože to jsou prachsprosté výmluvy.
Rada: "Na to, co máte rádi si čas vždycky uděláte. Nevymlouvejte se."

3. Přežít
Good times and bad times. Někdy máte dvacet komentářů, někdy dva. Ale to je život, blogový život. Prostě se to musí přejít, nevyšilovat a počkat, až budou komentáře zase zpátky. Trvá to, ale potom jednou snad budete mít znovu pár těch komentářů :).
Rada: "Nic si nedělat, když nemáte komentáře. Oni zase přijdou."

4. Brát a učit se z chyb a kritiky
Pokud je konstruktivní, kritika vás posune dopředu. Bohužel na blogu jsou lidé, kteří jen a jen kritizují hlava nehlava, žádný opodstatněný názor. Tihle lidé obvykle neuznávají interpunkci a velká písmena nebo neuznávají gramatiku, takže je snadno poznáte. Pokud ale píše nějaký člověk, který svoje názory rozumně podá, žádný problém. Zamyslete se nad jeho názorem, třeba se s někým poraďte a možná posune vás to dopředu a umožní vám to zlepšit se. Neříkejte, že kritiku nevnímáte, protože ta konstruktivní je dobrá věc a bloger, který kašle i na ni asi moc dobrý bloger nebude, protože uznává jen sám sebe. Takže se nad nějakým tím srozumitelně napsaným kritickým komentářem sami zamyslete a posuďte, jestli náhodou pisatel nemá pravdu.
Rada: "Zamyslete se nad tím, co vám lidé píšou nebo říkají. Netrvrdtě jen svůj názor, protože hlas lidu = hlas boží. I když píše třeba jen jeden člověk =D."

5. Ptejte se, ale spoléhejte hlavně na sebe
Klidně se můžete zkušenějších blogerů zeptat, jak udělali to a tamto, ale nezaručuju, že vám odpoví. Většinou se takový blogově zkušenější autoři se začátečníky moc nezahazují, ale pokud narazíte na dobrého člověka, všechno vám zodpoví. Takže se nebojte ptát, ale počítejte i s odmítnutím.
No a to mě přivádí k dalšímu bodu: musíte se spoléhat hlavně sami na sebe. Hledejte si návody na internetu, naučte se hledat správně a přesně to, co potřebujete. A pokud to ani tak nenajdete, prostě to zkoušejte sami... časem na to určitě přijdete :).
Rada: "Neptejte se na každou blbost. My jsme si taky na všechno museli přijít sami!"

6. Přemýšlejte nad tím, co píšete
Přemýšlejte o tom, co píšete nebo zveřejňujete. Nikdy nevíte, kdo na to bude za monitorem jak reagovat. Třeba když napíšete nevhodnou narážku, kterou si s kamarádkama běžně říkáte, čtenáři na to nemusí reagovat tak, jako vaši kamarádi. Nezveřejňujte věci namířené proti někomu, s rasistickým podtextem nebo jiné nechutné věci (krev v umyvadle, tu už jsem taky na nějakém foto blogu viděla, a musím říct, že se mi to vážně nelíbilo).
Rada: "Přemýšlejte o tom, co chcete zveřejnit. Ne všichni na to budou reagovat jako vy, nebo vaši přátelé."

7. Nevztekejte se
Pokud vám někdo napíše něco, co se vám nelíbí, nevyjíždějte hned, ale slušně mu napište, že nesouhlasíte a zajímáte se, proč si to myslí. Nepřiživujte hádky. Pokud vám někdo začne nadávat, blokněte ho. Já vím, že je sranda se hádat, ale zkuste odolat. (Mně to moc nejde =D)
Rada: "Nevztekejte se. Snažte se být slušní."

8. Nebuďte jenom další tvář v davu!
Já moc dobře vím, jak je to těžké. Ale snažte se být alespoň trochu originální, aspoň trochu. Kult knižních blogů, na tom není nic špatného, ale většina je vlastně nachlup stejná, nezdá se vám? Recenze jsou super, ale čtenář si jich taky nepřečte třicet na jednu knihu, ať už jsou sebepěknější. Snažte se napsat něco originálního, když děj i klady a zápory napsalo X lidí před vámi. Proč přidávat meme s anotací nebo první větou knihy, když už jí přidaly stovky lidí před vámi? Proč být stejný jenom proto, že jsou takový všichni?
Rada: "Snažte se být originální (ačkoliv je to dost těžké)."




Takže blogujte, nebojte se, nebolí to! :D Vzhůru do toho! Je to zábava a za pár let budete vědět, co jste dělali :) Je to něco jako veřejný deník a je to boží! :)

9 komentářů:

Postřehy,

Česká kniha, česká jména? Ano, ale...

11:37 Tereza Vlčková 5 Comments

Za poslední dobu jsem četla několik povídek, ve kterých autoři pracovali s českým prostředím. Na tom by nebylo nic divného: Česká republika, české prostředí, česká jména. Ehm, jména. Tady začalo být něco divně, jakmile se na scéně objevila Erika, Rebeka, Alex, Liliana...
Ano, česká jména. Ale přece jen na tom něco smrdí, nezdá se vám?


Nic proti příběhům z českého prostředí nemám. Sice je to o něco méně atraktivní, než anglicky mluvící země, ale pořád je to náš domov, prostředí, které dobře známe a víme toho o něm hodně. 
Jenže... když si český autor řekne "budu psát fantasy odehrávající se v Praze", přece jen to bude chtít nějak ozvláštnit, že? A tak je jasné, že první na řadu přijdou jména. A proč dávat postavám jména jako Maruška, Pepa, Honza nebo Karel, když se i v českém kalendáři nacházejí neobvyklá, zajímavá jména, která jsou možná i v jiných jazycích?

Hm, nápad dobrý. Můžu psát o Čechách a přitom použít zajímavá jména!
Jenže...

Přiznejme si, kolik takových Alexandrů, Lilian a Rebek znáte? Já se přiznám, že ani jednoho. Všichni v mém okolí mají česká jména (překvapení :D), pěkná, zajímavá, ale běžná. Maximálně jeden dva lidé z několika tisíc mají nějaké takové jiné.

Takže... Česká jména ano, ale myslete na to, že když pojmenujete všechny postavy jako byste psali příběh třeba z Ameriky také není úplně ono. Jedna postava, proč ne, ale pokud vyberete takováto přejatá jména pro více... Popravdě, tudy cesta nevede. To rovnou můžete všechny pojmenovat anglicky.
A pozor i na všechny Marušky, Pepíky a Karly, jestliže se rozhodnete pojmenovat hlavní hrdinku třeba Xenie.

5 komentářů:

Recenze

Recenze: Hunger Games - Síla vzdoru

10:33 Tereza Vlčková 1 Comments

Autorka: Suzanne Collins
Série: Hunger Games
Díl: 3.
První díl: Aréna smrti
Druhý díl: Vražedná pomsta
Počet stran: 344
Nakladatelství: Fragment
Vyprávění: Ich forma z pohledu Katniss

Anotace: 
Jmenuji se Katniss Everdeenová. Proč nejsem mrtvá? Měla bych být.
Proti všem očekáváním přežila Katniss hladové hry dvakrát, ale ani poté nemá klid. V zemi Panem vypuklo postání. Kapitol je naštvaný a chce pomstu. Kdo by měl za nepokoje zaplatit? Katniss. A co je nejhorší? Prezident Snow dal jasně najevo, že v bezpečí není vůbec nikdo… Bude připravovaná revoluce v čele s Katniss úspěšná? Cena může být hodně vysoká...


Recenze na třetí, poslední díl Hunger Games.


7 kritérií skvělé knihy podle Kay:

1) Vydržím ji číst do brzkých ranních hodin?
Opět, ano! Na Silvestra jsem HG četla do pěti do rána a potom litovala, že se potřebuju aspoň trochu vyspat a nemůžu pokračovat ve čtení.

2) Chci vědět, co se stane dál? Hltám ji a dokáže mě překvapit?
Collinsová se se smrtí rozhodně nepere. Člověk nikdy neví, která z postav zemře - a hlavně to nečeká. Takže... několikrát jsem čuměla s otevřenou pusou a nemohla tomu uvěřit. Vážně to udělala?! :D


3) Mám ráda postavy?
Katniss je v tomto díle poněkud zmatenější - může za to otřes mozku, který jí v minulém díle způsobila Johanna Masonová. Také se často stává, že Katniss poněkud blázní, ať už ze strachu o své nejbližší, nebo kvůli zraněním a událostem, které se stanou. To se mi líbilo - je to logické, že z takových událostí nevyjde ladným krokem a úsměvem - je to takové lidské :D


4) Přečtu jí víckrát? 
Rozhodně ano :) Nejvíc se mi líbil první díl, ale stejně jako druhý, má i tento spoustu do sebe.


5) Líbí se mi autorčin styl psaní?
A-n-o! :D



6) Kolik mám výtek?
Ani moc ne - jen ten konec. Přišlo mi to takové zvláštně protažené, ale na druhou stranu nevím, jak by to měla autorka vyřešit jinak.


7) Nadchlo mě opravdu něco?
Úroveň třetího dílu rozhodně neklesla. Nechyběla akce, napětí, strach o hrdiny a i trochu romantiky :3 :D 
Jakmile jsem knihu dočetla, bylo mi líto, že končí příběh v jednom světě, ve kterém jsem strávila nějaký čas. Moc mě to bavilo a bude mi to chybět :) A podle toho jsem hned poznala, o jak výjimečnou sérii šlo.

Hodnocení: 7/8

Síla vzdoru je povedené zakončení povedené série. Autorka nezapomíná na akci, na typické jednání svých hrdinů, kterým jde ze všeho nejvíc o jejich blízké. Stejně tak nechybí "wow" momenty, kdy člověk prostě zírá s otevřenou pusou a říká si jenom: "cože??"

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment :)



1 komentářů:

K maturitě,

Recenze: Na západní frontě klid

9:51 Tereza Vlčková 5 Comments



Autor: Erich Maria Remarque
Počet stran: 184
Nakladatelství: Nejnovější verze Ikar, jinak dost dalších
Vyprávění: Ich forma z pohledu Paula Bäumera

Povinná četba, četba k maturitě... ať už vás k Na západní frontě klid přivádí cokoli, vězte, že se nejedná jenom o "nějakou starou vykopávku, kterou musím přelouskat nejlépe do příští hodiny češtiny". Ani náhodou. Pokud se k ní stavíte takhle, tak bych vás s prominutím nejraději poslala... někam. 

Na západní frontě klid se pro mě stala něčím daleko větším, než jednou z X knížek, které musím přelouskat k maturitní zkoušce. Naprosto mě dostala, zasáhla přímo uprostřed hrudi a zanechala ve mně hluboký dojem. Zanechala moje srdce nahé a krvácející.

Nebudu vám tady vypisovat děj. To si můžete najít kdekoliv, protože anotace už se ani netají s dějem a koncem. Nebo se můžete podívat na film. V tom případě ale nikdy neprožijete to, co vám dá čtení. A řeknu vám, že to rozhodně stojí za to.



1) Vydržím ji číst do brzkých ranních hodin?
Četla jsem do půl třetí. Pak hodinu ležela, zírala do stropu a vstřebávala dojmy. Myslím, že to k téhle otázce stačí, ne?

2) Chci vědět, co se stane dál? Hltám ji a dokáže mě překvapit?
Jak už jsem psala, když někdo píše o této knize, dozvíte se z toho celý děj i konec. Na západní frontě klid je takto profláklá a já nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Kdybych nevěděla, že Paul na konci umře, byla bych rozhodně šokovaná o to víc - protože jeho smrt je naprosto zbytečná, nesmyslná, stejně jako celá válka. Po dočtení jsem se mohla jenom sama sebe ptát "proč?" 
Proč jsme kdy dopustili, aby se něco takového stalo? Jak se mohl život člověka, (který v naší době a v době míru a dostatku, znamená to nejcennější), stát něčím tak bezvýznamným, oproti záměrům státu a vlády? Jenom číslem ve statistice, pár slov, které nakonec ani nedostanou místo v nekrologu v novinách? I když si to většina lidí dnes neuvědomuje a myslí si, že to není přece důležité, válka je někde daleko - nějaká historie, maximálně nějaká neurčitá hrozba na druhé straně země - válka byla skutečná, krutá a tragická. Lidský život - život vojáka - měl na pozadí bitev mezi státy pramalou hodnotu. Šlo o pár desítek metrů území, státy, ne o člověka - jedince jako takového.
Umíraly jich tisíce za den a voják nedokázat procítit a oplakat všechny své mrtvé přátele - ani to nešlo. Jak je avizované už na začátku, kdy umírá jejich přítel a spolužák Kemmerich a vojáci řeší jeho boty, majetek - nejsou krutí, jen vědí, že nemá smysl truchlit a zachovávat velká gesta, když on už je mrtvý, ale oni pořád žijí. 
Na velká gesta není mezi tolika osobními tragédiemi není místo.

3) Co si myslím o postavách?
Pavel Bäumer je jedním z mých nejoblíbenějších hrdinů. Je to mladý kluk - na začátku příběhu osmnáctiletý. To je jenom o rok víc, než je mně. Nedokážu si představit, že bych viděla umírat svoje přátele ze třídy, jednoho po druhém, umírat tak nesmyslně a krutě.
Autor skrz Pavla promítá své osobní zkušenosti a zpodobnil se v něm - v tomhle případě je to to nejlepší, co mohl udělat. Očima mladého kluka otřískaného všudypřítomnou smrtí vidíme hrůzy války, které si člověk ani neuvědomuje, že se staly. A o to víc ho zasáhne vědomí, že se to tak skutečně stalo, že je to celé pravda, ne vymyšlený příběh plný heroických činů. Pro ty v této knize není místo - proč taky? 

Samotný hlavní hrdina je potom - jako pár dalších Remarqeových hrdinů - spíše vypravěčem. Popisuje ostatní postavy, jejich rozhovory, roztržky, ale s přímou řečí se zapojuje poskrovnu. To se mi líbilo. Drží se zpátky, ale je dobrý vypravěčem a hlavně mu to pálí.

Stejně tak jsem si oblíbila ostatní vojáky. Neuvěřitelně se mi líbila síla přátelství a oddanosti ostatním, které mezi nimi vznikly. Katzu jsem na konci oplakala, stejně jako Pavla a všechnu tu beznaděj a nesmyslnost.



4) Přečtu jí víckrát? 
Rozhodně ano. V knize je spoustu neuvěřitelně silných momentů a výroků o smrti, životě, přátelství, které se mi vryly hluboko pod kůži. Je vidět, že autor má s frontou vlastní zkušenost. Je poznat, že se se smrtí seznámil až moc dobře - jako mladý kluk. 

5) Líbí se mi styl psaní?
Je jasné, že zážitky z války se staly tak silnou součástí autorovi osobnosti a smýšlení, že jeho popisy válečných hrůz zasáhnou i dnešní, zmlsané děti (jako třeba mě), které vůbec netuší, co to znamená válka a jaké hrůzy vojáci zažívají. Po dočtení se dívám na články v učebnici dějepisu úplně jinak, než předtím. Už to nejsou jenom slova "Německo bojovalo proti Francii" - už za tím vidím něco z toho utrpení a hrůzy, které zažíval jistě každý jeden voják.

6) Mám nějaké markantní výtky?
Ne.


7) Nadchlo mě opravdu něco?
Nadchla mě celá kniha. No, nadchla... spíš neuvěřitelně zasáhla. Často jsem si přečetla odstavec a pak zírala před sebe, když jsem si přebírala, co jsem si právě přečetla. Kniha mi toho dala spoustu - zamyslela jsem se na svým životem, nad nesmyslností války, nad zmařenými životy všech lidí, kteří padli. A mimo to jsem si celou dobu neuvěřitelně přála Paula Bäumera obejmout.

Hodnocení: 8/8

Na západní frontě klid mi dala jiný pohled na války v učebnicích, zanechala ve mě neuvěřitelně silný dojem a totálně mě odrovnala. Můžu ji s klidným svědomím označit jako (zatím) nejsilnější knihu, kterou jsem za život četla. 
A jen mě utvrdila v tom obrovském rozdílu, kdy autor nějakého fantasy nebo paranormálního žánru popisuje válku, boj proti někomu, nebo revoluci. To je fikce. 
Tohle bylo opravdové.

5 komentářů:

Psaní,

Píšu knihu, povídku, básničky - Kam s tím?

9:30 Tereza Vlčková 10 Comments


Píšete jen tak do šuplíku, nechce se vám zakládat blog, nebo prostě nevíte, kam svoji knihu/povídky/básničky šoupnout, kde je zveřejňovat? Potom je tento článek pro vás! Sepsala jsem tři stránky, které umožňují (začínajícím) spisovatelům volně zveřejňovat svá díla od básniček po fejetony.


Psanci jsou prvním z portálů pro spisovatele. Celá stránka je dobře organizovaná, vaše dílo se zobrazí na hlavní stránce jako nejnovější, jakmile ho přidáte. V editoru můžete zvolit kategorii, název, anotaci (perex) a vložit i píseň nebo obrázky. Formátování textu je bohužel trochu nepřehlednější.
Na profilu si můžete zvolit, jakou kritiku chcete, pokud chcete, aby vás ostatní šetřili, trochu kritiky snesete, toužíte po maximální kritice, nebo je vám to jedno.
Také si můžete přidat autory do oblíbených, reagovat na komentáře, posílat vzkazy, veřejně chatovat, psát deníkové zápisky, udělat si sbírku atd.
Můžete vložit pouze jedno dílo za den.

Klady: Přehledně zorganizovaná stránka, bíle pozadí - dobře čitelný text a písmo. Více kategorií na umístění vašeho díla.

Zápory: Horší formátování textu



Pište povídky je dalším serverem pro autory. Jedná se o poměrně zmatenější stránku. Nejnovější díla se zobrazují v pravém sloupci níže, celá stránka je situována podivně na stranu a oranžové provedení není nejpovedenější. Stejně tak členění děl, profily autorů a seznamy jejich děl.
Pokud chcete vložit víc děl za jeden den, musíte čekat, než bude od vašeho posledního díla vloženo pět jiných.

Klady: Soutěže, kategorie (možnost nezařadit dílo), lze ohodnotit 1 - 5

Zápory: Vzhled, zobrazování nejnovějších děl (až pod pěti jinými kategoriemi), zmatenost


Liter je další portál, který vám zde chci představit. Jeho struktura je podobná jako u Psanců. Navíc si zde můžete zvolit libovolně barvu pozadí, písma, odkazů a podobně. To je dobře, základní modrá působí docela ošklivě.
Můžete zde přidat i štítky, aby vaše dílo lidé mohli lépe najít. Stejně tak se vaše dílo zobrazí na hlavní stránce, může psát vzkazy, chatovat, přidávat oblíbence. Horší jsou zde komentáře, na které musíte kliknout a zobrazí se vám nad dílem.
Kromě nadpisu a kategorie zde volíte ještě jazyk (česky, anglicky, slovensky, německy, španělsky)
Můžete také vložit pouze jedno dílo denně.

Klady: Štítky,

Zápory: Komentáře



Všechny tyto tři servery mají dost věcí společných, liší se opravdu jen v drobnostech. Každý má něco do sebe a je už jen na vás, který se vám bude líbit nejvíc. Princip je podobný jako na blogu a nějakých těch komentářů se dočkáte i pokud nic neokomentujete. Pokud okomentujete pár děl, bude návštěvnost vašich děl stoupat - zkrátka jako na blogu, akorát s tou výhodou, že každé nové dílo se zobrazí na hlavní stránce. Můžete si přidávat oblíbené uživatele a pokud budete komentovat a zveřejňovat, bude růst i vaše popularita.
Musíte se připravit i na kritiku - vždycky se najde rýpal nebo prostě jiný autor, který vám něco vytkne. Možná je vám divné, že to sem píšu, protože to přece chcete - ale i já jsem byla překvapená, když jsem zveřejnila první dílo, prolog ke knize, a několik lidí mi zkritizovalo jak gramatiku, tak slovní obraty, tak samotný nápad. Musíte to brát s nadhledem - když vám čtyřicetiletý chlap napíše, že vaše povídka o patnáctiletých teenagerech není nic pro něj, nesmíte jít brečet do kouta, že :D. Nemůžete čekat, že se zavděčíte všem a že si vaše dílo všichni přečtou. Stejně tak vám pár lidí může napsat jen "moc pěkný", aby vás neurazila, nebo protože chtějí oplatit komentář a vaše dílo nečetli, jako třeba na blogu. Na těchto serverech jsou (stejně jako na blogu) i lidé, kteří chtějí psát a číst, lidé kteří vám dokážou říct konstruktivní názor.

Nemůžu vám říct, že je lepší to nebo ono, blogger nebo jeden z těchto serverů. Jako u všeho, záleží na tom, na koho narazíte a je to vlastně o štěstí na čtenáře. Stránky jako tyto ale mají výhodu v zobrazování děl a cíleném zaměření na literární díla, na rozdíl od blogu. 

Doufám ale, že jsem vám trochu pomohla a poradila, pokud nevíte, kam svoje dílko šoupnout :)



Pokud máte nějaké zkušenosti s podobnými stránkami nebo znáte ještě nějaké jiné, neváhejte a piště do komentářů odkazy, vaše přezdívky, nebo si klidně přidejte mě - Shmash, všude :)

10 komentářů:

Recenze

Recenze: Hunger Games 2 - Vražedná pomsta

7:24 Tereza Vlčková 3 Comments

Autorka: Suzanne Collins
Série: Hunger Games
Díl: 2.
Předchozí díl: Aréna smrti
Nakladatelství: Fragment
Vyprávění: Ich forma z pohledu Katniss

Anotace: 
Jste hladoví po dalším strhujícím čtení? Napínavý příběh dobrodružství, útlaku a romantiky pokračuje!

Katniss dosáhla vítězství v Hladových hrách aktem vzdoru proti všemocnému Kapitolu a jeho krutým pravidlům. Katniss s Peetou očekávají pomstu mocných. Překvapivé výsledky zápasu v drsné reality show však povzbudily obyvatele země Panem, aby se postavili k odporu, a v krajích se formuje odboj. Podaří se zabránit krvavému střetnutí, jehož důsledky by byly víc než hrozivé?



1) Vydržím ji číst do brzkých ranních hodin?
Haha, teď jsem si naběhla :D Tohle je vyloženě hloupá otázka, co se týká celé série HG, protože odpověď je samozřejmě ANO! Člověk si nikdy nemůže být jistý, co se stane dál a příběh je tak čtiví, že další kapitolu si prostě přečíst musíte. Takže se snadno stane, že z "ještě jednu, poslední kapitolu" je najednou dočtená celá kniha :D.



2) Chci vědět, co se stane dál? Hltám ji a dokáže mě překvapit?
Zase hloupá otázka. No jasně, že ano! Líbilo se mi Turné vítězů a ze začátku nenápadný, ale o to palčivější odpor v některých krajích. Netušila jsem, co si autorka vymyslí a taky, že mě překvapila. Konec byl trochu zmatenější, ale o to originálnější. Bála jsem se, jestli z toho všichni vyváznou živí a hrozně jsem hrdinům fandila.

3) Mám ráda postavy?
Ke starým známým z minulého dílu ve Vražedné pomstě přibyl Finnick, další vítěz z Hladových her. Toho chlapa si prostě musíte oblíbit, i kdybyste nechtěli. Prostě sympaťák na první větu :D Stejně tak Mags a Johanna, která se na začátku zdá nepřátelská a nesympatická.
Musím podotknout, že ve filmu ji vystihli naprosto úžasně, stejně jako Mags a vlastně všechny postavy. Můžu zodpovědně říct, že film se na 90% shoduje s mými představami a knihou, což je hrozně super :).



4) Přečtu jí víckrát? 
Určitě! Celá série stojí za to, aby se k ní člověk vrátil. Sice je Vražedná pomsta prostřední díl, a ty obvykle bývají slabší, ale Collinsová knihu dokázala udělat dostatečně napínavou a zajímavou.

5) Líbí se mi autorčin styl psaní?
Jako u prvního dílu, jen se potvrdilo, že autorka rozhodně psát umí. 

6) Mám nějaké výtky?
Hurikán. Ne, že by mi vadil, ale proboha, Peeta je daleko větší slaďouš! Já bych mu hned skočila okolo krku, bez váhání! :D
Líbil se mi nápad s arénou - hodinami. Akorát mi to přišlo docela složité, na to aby to Katniss hned pochopila, ale budiž. Rozhodně to bylo originálně a zajímavě vymyšlené, ale tak nějak jsem si to vůbec nedokázala představit. Holt asi nejsem dost technický typ :D. 

7) Nadchlo mě něco?
Hrozně dlouho jsem nevěděla, co si myslet o Johanně. Chovala se jako drsňačka, která nebere na nikoho ohledy, ale její jednání se dá snadno pochopit. Líbilo se mi, že každá z postav měla svůj příběh, svou minulost, která je vedla k různým rozhodnutím. Také když si Katniss zlomila nohu a musela dlouho ležet v posteli - to bylo lidské a reálné. Žádná z postav nebyla nezranitelná nebo dokonalá - naopak, všechny postavy byly poměrně realistické.


Závěr:
Sice bych v některých situacích jednala úplně jinak než Katniss, ale to už je jenom věc názoru a nic to nemění na tom, že i pokračování je skvěle napsaná kniha se zajímavou a atraktivní zápletkou, zajímavými postavami a poutavým příběhem. Rozhodně drží vysoko nastavenou laťku po předchozím díle a rozhodně není zklamáním.

Hodnocení: 7/7

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment :)
Knihu si můžete objednat zde.

3 komentářů:

Hodnocení knih a recenze podle Ďáblovy kabelky

11:11 Tereza Vlčková 3 Comments


Učitelka na češtinu do nás s oblibou hustí, že recenze musí být objektivní, autor do ní nesmí dát moc subjektivní názor (já si myslím, mně se líbilo...) a když něco zkritizuje, musí napsat, jak to napravit.
Nepopírám, že to tak je, naopak. Ale myslím si, že takových recenzí je spoustu a pokud někdo hledá recenzi, zaujmou ho i osobní názory recenzentů, nejen objektivní hodnocení.

Na druhou stranu, knižních blogů je tolik, že každý druhý může být stejný, stejně jako recenze. Je těžké nějak vybočovat, nějak se odlišit. Přemýšlela jsem, jak bych mohla být alespoň trochu jiná, aby pro vás můj blog byl nějak zajímavý a odlišný.

Nakonec jsem před pár dny náhodou napsala do svého spisovatelského sešitu 7 kritérií skvělé knihy. Když jsou všechny body splněné, považuji knihu za opravdu skvělou, úžasnou a hodnou pozornosti, jak jste si asi domysleli =D. Možná vás napadne, že takových knih bude asi poskrovnu, a máte pravdu. 
Knih, které splní všech sedm bodů je skutečně málo, ale rozhodla jsem se podle těchto bodů hodnotit. 

Zatím jsem tak napsala dvě recenze a uvidím, jestli mi to bude vyhovovat. Jestli to vyhovuje vám, budu ráda, když mi napíšete.

7 kritérií skvělé knihy podle Kay jsou:

1) Vydržím ji číst do brzkých ranních hodin?


2) Chci vědět, co se stane dál? Hltám ji a dokáže mě překvapit?


3) Mám ráda postavy?


4) Přečtu jí víckrát? 


5) Líbí se mi autorčin styl psaní?


6) Mám nějaké markantní výtky?


7) Nadchlo mě opravdu něco?

3 komentářů:

Recenze

Recenze: Příběh draků - Serafína - Rachel Hartmann

10:47 Tereza Vlčková 2 Comments


Autorka: Rachel Hartmann
Počet stran: 352
Vyprávění: Ich forma z pohledu Serafíny
Nakladatelství: Fragment

Anotace:
V zemi zvané Gored žijí již po desetiletí lidé a draci v míru. Po tajemné smrti lidského prince je však příměří ohroženo. Podaří se Serafíně, která před světem skrývá své životní tajemství, odhalit skutečného vraha? Budoucnost draků je v sázce a v Goredu již není pro nikoho bezpečno.




Příběh
Autorka čtenáře hned na začátku uvrhne do naprosto jiného světa. Člověk vůbec neví, co která věc znamená a co to vlastně je. První polovina knihy je opravdu zamotaná.
Svět království Gored je ovlivněn mírovou smlouvou mezi draky a lidmi. Jenže tato smlouva pomalu umírá - nejen díky smrti prince Rufuse, který je nalezen bez hlavy a důkazy ukazují na jedno z draků..

V příběhu Serafíny se dostáváme do zcela jiného světa. Světa s vlastní historií, jazykem, tradicemi. Stejně tak je tomu např. v Eragonovi, a stejně jako v Eragonovi, i zde najdete přehled postav a slovníček.


Hodnoceno podle 7 kritérií dobré knihy podle Kay:

1) Vydržím ji číst do brzkých ranních hodin?
Ehm... Kniha mě nijak zvlášť nepohltila. Četla jsem ji, abych ji přečetla, nijak jsem se do příběhu nedokázala vžít, navzdory doporučení od Chrise Paoliniho na přebalu. 

2) Chci vědět, co se stane dál? Hltám ji a dokáže mě překvapit?
No, nijak zvlášť. Jak už jsem psala, neodkázala jsem se moc začíst. Sice příběh obsahuje hodně akce, ale i přesto jsem neměla problém ji odložit i uprostřed děje. Autorka ale vytvořila zamotaný svět, který se nám postupně rozplétá. Třeba na začátku jsem vůbec netušila a bavilo mě objevovat, co co znamená a co jak je, když děj postupoval. Posledních sto stránek jsem přečetla na jeden zátah .

3) Mám ráda postavy?
Vypravěčka Serafina mi moc nesedla. Přišla mi dokonalá a trochu přechytralá, a to já na hlavních hrdinkách nesnáším. Přesto jsem se s ní ale postupem příběhu nějak smířila a i když mě někdy štvala, znám i daleko horší hlavní hrdinky :D. 
Za zmínku stojí i ostatní postavy, třeba princ Lucian Kiggs. Sympaťák :D. Stejně tak Fínin učitel Orma.

4) Přečtu jí víckrát? 
Jestli se ke knize ještě vrátím, nevím. Ale už si jí ode mě půjčily dvě kamarádky, protože obě milují fantasy a Paoliniho, takže otázka je, jestli se kniha vrátí ke mně :D. Jsem ráda, že jsem si jí mohla přečíst, ale pokud bych měla volit mezi Serafínou a Eragonem, bude to určitě Eragon.

5) Líbí se mi autorčin styl psaní?
Nijak mě na zadek neposadil, ale ani mě nezvedl ze židle nějakými hloupostmi. Takže zlatá střední cesta. 

6) Mám nějaké výtky?
Jak už jsem říkala, Serafína mě hned na začátku moc nenadchla. Není to nejhorší, přesto se ale mezi moje nejoblíbenější hrdiny rozhodně nezařadí.

7) Nadchlo mě něco?
Nadchlo, to se říct nedá, ale myšlenka draků, jakožto vyvrhelů, kteří nosí na krku rolničku a nemají téměř žádná práva, se mi docela líbila. Čekala jsem, že budou ctění a obdivovaní, takže to bylo takové zajímavé překvapení. 

Hodnocení: 6/10

Pokud máte rádi draky a fantasy, tohle je určitě kniha pro vás. Možná se bojíte, že se jedná o jinak napsaného Eragona, ale opak je pravdou; Hartmannová vytvořila vlastní, originální svět. Určitě se jedná o fantasy, které stojí za pozornost, ale přesto je kniha možná trochu moc přeceňovaná. 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment :)

2 komentářů:

Recenze

Recenze: Hunger Games - Aréna smrti

10:00 Tereza Vlčková 1 Comments


Autorka: Suzanne Collins
Počet stran: 328
Nakladatelství: Fragment
Vyprávění: Ich forma z pohledu Katniss
Anotace:
Vítězství znamená slávu a bohatství. Prohra znamená jistou smrt. Hunger games začínají...
V troskách bývalé Severní Ameriky se rozkládá země Panem s nablýskaným hlavním městem Kapitolem a dvanácti okolními kraji. Kapitol jim vládne krutou a tvrdou rukou. Poslušnost si udržuje kláním Hunger games - zvrácenou televizní reality show, ve které každoročně jedna dívka a jeden chlapec z každého kraje nedobrovolně bojují o život.
Šestnáctiletá Katniss chce zachránit svou sestru, která byla vylosována, a nabídne svou účast dobrovolně. Do hry o přežití se přidávají i lidskost a láska... Dokáže přežít v divočině, když se všichni snaží o to, aby nespatřila další úsvit?

Hodnocení: 10/10

Myslím, že už není nikdo, kdo by neznal Hunger Games. Ani já nejsem výjimkou. A jak se dá čekat, budu pět samá slova chvály :) Neřeknu vám nejspíš nic nového, takže doufám, že pokud ještě váháte s koupí, můj názor vás jen přesvědčí, že se jedná o skvělou investici. Hunger Games je rozhodně série, která si zaslouží čestné místo ve vaší knihovně.


Příběh
Katniss žije ve světě, kde je Amerika rozdělena na dvanáct krajů a hlavní město Kapitol. Přestože se jedná o post-apokalyptický svět a přestože lidé mají elektřinu i televize, v krajích vládnou spíš středověké podmínky, narozdíl od Kapitolu, kde lidé žijí v luxusu a pohodlí.
Díky vzpouře proti Kapitolu se pořádají každý rok Hladové hry - jedna dívka a jeden chlapec z každého kraje je nucen odejít do Arény a bojovat o přežití. Vítěz může být jen jeden - ostatní zemřou.

Katniss si je jistá, že její mladší sestru Prim vylosovat nemůžou, jenže se plete. Je to právě ona. Jediná osoba na světě, kterou Katniss bezmezně miluje. Nemůže ji nechat jít na téměř jistou smrt, proto se přihlašuje místo ní, čímž se spustí události, o kterých se jí zdálo jen v nejhorších nočních můrách...



Myslím, že děj příliš popisovat nemusím, protože už je všem notoricky známý :) Žádné výhrady k němu nemám, myslím, že to Collinsová vymyslela velmi dobře. Katniss je přesně ten typ hrdinky, který si čtenář oblíbí - není příliš dokonalá, neumí hned všechno a její cesta je těžká. Čtenář jí celou dobu musí fandit. A stejně tak Peetovi, který se jistě zapsal do nejednoho srdce :D.


Hodnoceno podle 7 kritérií skvělé knížky podle Kay:

1) Vydržím ji číst do brzkých ranních hodin?
Odpověď je rozhodně ano! Dlouho jsem se bála, jak to dopadne s Routou, jestli ji bude muset zabít Katniss, nebo co se s ní stane. Myslím, že Aréně smrti rozhodně rádi obětujete pár hodin spánku!

2) Chci vědět, co se stane dál? Hltám ji a dokáže mě překvapit?
Bezesporu, ano! Nejedná se o jednu z jednoduchoučkých předvídatelných dějových linek. Kniha je rozdělena na tři části a název té poslední prozrazuje, jak to skončí, ale přesto autorka dokáže překvapit a řádně vyděsit.

3) Mám ráda postavy?
Samozřejmě! Peeta je prostě slaďouš! :D

4) Přečtu jí víckrát? 
Ano a ano! Hunger games je kniha, kterou stojí za to mít v knihovničce, nejen kvůli hezkému obalu (HG už mají trochu jiné obálky a stejně jako celá trilogie v jednom, jsou moc povedené, možná i hezčí, než ty první).
A u Hunger Games jsem dokonce zašla ještě dál a pořídila si i anglickou verzi :)

5) Líbí se mi autorčin styl psaní?
Kniha je v přítomném čase, jako většina dystopií, takže to byl na začátku (cca. před dvěma roky, kdy jsem HG četla poprvé) trochu nezvyk, ale rychle jsem si tuto formu vyprávění oblíbila. Sama bych tak sice psát nejspíš nevydržela, ale přítomný čas čtenáře vtáhne dobře do děje, stejně jako styl psaní, takže si připadá jako přímý účastník dění, všechno se mu odehrává přímo před očima.

6) Mám nějaké výtky?
Možná leda k překladu některých jmen. Některá zůstala anglická, jiná česká. Ale přeložena jsou pěkně, hezké české ekvivalenty. Oceňuji překladatele, že to tak vymyslel, ale byla bych spíš pro zachování anglických verzí. I tak mi to ale nijak nevadí.

7) Co mě nadchlo?
Zajímavé prostředí, postavy, promyšlenost a brutální hra pro pobavení lidí. Nadchla mě celá kniha :D

Hodnocení: 10/10
Série rozhodně patří k jedněm z nejlepších dnešní doby a rozhodně stojí za pozornost. Pokud jste opozdilci a ještě s koupí váháte, měli byste to rychle napravit. Nebudete v nejmenším litovat! 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment :)

1 komentářů:

Kay

Kay - profil

4:54 Tereza Vlčková 0 Comments

Konečně jsem se rozhodla, že tenhle blog trochu oživím. Tak na začátek, tady je můj profil, abyste věděli, kdo zhruba jsem. (Předpokládám, že mi teď ubude několik followerů :D)


Jméno: Terka V.
Přezdívka: Kay

Věk: 17 let
Datum narození: 11.8.
Znamení: lev

Barva vlasů: černá, poslední dobou černo-hnědo-červená, ale vlastně spíš pořád černá :D
Barva očí: modrá

Jsem hodně výbušná, ale přesto dost citlivá. Miluju psaní a čtení, a když můžu někomu dvě hodiny v kuse vykládat o svém příběhu a on mě poslouchá. Jako každý lev miluju pozornost a chci se nějak prosadit. Jak už bylo jistě řečeno, miluju psaní, a už jsem dokonce i "něco pořádného" napsala - Strange (150 stránek A4) a pokračování Awesome. Mimo to miluju focení -  www.by-one-eye.blogspot.com

Motto: Inside my heart is breaking, my make-up may be fleaking, but my smile still stays on - Queen

Oblíbenci:

Oblíbená hudební skupina: Mám ráda starší klasiku jako Pink Floyd, Michaela Jacksona, Joan Jett, Bonnie Tyler..., i novější, jako třeba Imagine Dragons, ale nejvíc miluju Queeny a The Beatles. Co se týče ostatní hudby, mám ráda taneční, melodickou, s inteligentním textem
Oblíbená kniha: série Hunger Games, Vlny zmítané smrtí, Tak padne náš svět, Čas žít, čas umírat a Na západní frontě klid od Remarqua a samozřejmě ale hlavně moje vlastní :D
Oblíbený film: Fantom opery, Hříšný tanec
Oblíbená barva: mám ráda všechny barvy, jarní zelenou, fialovou, růžovou, černou :)
Oblíbené místo: ráda se procházím, klidně sama, po městě nebo po přírodě, to už je jedno, hlavně, když mám sluchátka. Taky u toho mám ráda foťák, abych mohla zachytit obyčejné chvilky

Ostatní:

Povaha: Kromě pár vlastností se nijak extra popisovat nebudu, každopádně o mně říkají (a mají pravdu), že jsem labilní, citlivá a všechno moc řeším. Jsem dost výbušná, ale dokážu se zastat a stát si za svým názorem, a věřím, že dokážu všechno, co budu chtít - ale jen, když se mi bude chtít =D.
Mám ráda: oční linky (když je čas a příležitost =D), vůni chlóru, sešity, propisky (jsem fanatik), deodoranty (taky fanatik), ponocování a potom dlouhé vyspávání (nejlíp do půl dvanáctý a dýl :D), knihy, psaní básniček, samozřejmě psaní a focení
Domácí zvířata: pes Čiky, měla jsem i rybičky, ale všechny jsem pozabíjela a nakonec mi akvárko vyteklo do knihovny, takže jsem na ně rezignovala :D

No snad je to všechno :). Myslím, že jsem toho o sobě napsala víc než dost, ale pokud byste měli nějaké otázky, klidně se ptejte =).

Pořád jsem se úplně nerozhodla, o čem by tenhle blog měl být. Moje fotky a recenze? Jenom recenze? Moje psaní? Deník? Nevím, uvidím. Recenze bych psala ráda, baví mě dělit se o názor s ostatními, ale potom by mi čtení přišlo jako povinnost. Mimo to se nechci až příliš začleňovat do komunity knižních blogů. Ale možná to bude nejlepší. No, fakt nevím. Ještě uvidím. Doufám, že tohle není zase poslední článek na několik měsíců :D

0 komentářů:

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)